17.11.2015

Vidět neviděné - Rozhovor s režisérem Štěpánem Páclem

Od nové sezony jsi kmenovým režisérem Činohry ND. Když to srovnáš se svou předchozí prací v ND (Lenka Lagronová – Z prachu hvězd v Divadle Kolowrat, nyní na Nové scéně ND), je v tom rozdíl?
Hlavní rozdíl je v tom, že práce na současné inscenaci úzce souvisí s další prací. Je tu daleko víc potřeba brát v potaz návaznost jednotlivých titulů i jednotlivých hereckých výkonů. V ideálním případě lze začít s každou další inscenací tam, kde skončila ta předešlá – aby ta práce zkrátka mohla růst, abychom se za tři nebo za pět let mohli ohlédnout a viděli nějaký smysluplný posun. Na tohle jako hostující režisér nemusíte tolik myslet, můžete se – nebo spíš musíte – spolehnout, že dramaturgický výběr titulu a režiséra má nějaký dlouhodobější význam. Ale už to první setkání s herci při zkoušení Z PRACHU HVĚZD bylo velkým pozváním mezi herecké osobnosti. A jsem rád, že jsem na tehdejší hostování v mnohém mohl navázat. O inscenaci nové hry Lenky Lagronové JAKO BŘITVA (NĚMCOVÁ) se mnou jednal už Michal Dočekal; díky tomu, že jsem mezitím vstoupil do angažmá, můžu ještě intenzivněji pokračovat v tom, co jsme objevili při práci na Z PRACHU HVĚZD.

Máš jako kmenový režisér Činohry nějaká předsevzetí, mezery, které bys rád zaplnil, vzory, ke kterým by ses chtěl přiblížit?
Už od školy mě fascinovala éra Otomara Krejči a jeho dramaturga Karla Krause. Byl to zdá se velmi úspěšný pokus o velkou činohru, kde své důležité místo měly nové české texty. Byla v tom na tehdejší dobu velká drzost. Karel Kraus mi k tomu říkal, že divadlo by mělo hlavně mluvit o tom, o čem se nemluví. To je samozřejmě – tehdy i dnes – nelehké. Nesklouznout k moralizování, spíš sobě a divákům pokládat otázky, které zneklidňují, ale nejsou prázdnou provokací. A zároveň znovu a znovu přemýšlet o velkém prostoru, hledat možnosti, které nabízí činohře a slovu, hledat způsob, jak nechat slovo na velké scéně zaznít, jak ho zhmotnit, jak se jím dotknout diváka. To se asi povedlo tehdy v 60. letech, což nelze tupě zopakovat, ale inspirovat se tím rozhodně ano.

Tvou první prací v této pozici a v nové sezóně je Maeterlinckův MODRÝ PTÁK. Podle mnohých hra těžká, ba téměř nehratelná. Jaký je tvůj postoj k ní?
Představil bys stručně svou koncepci? Logika té hry je snová. Maeterlinck skutečnostem, které v každodenním životě vnímáme jen nezřetelně, dává jiné, hlubší významy, abychom se skrze sen – tedy paradoxně něco neskutečného – dozvěděli něco o sobě, o skutečnosti. Posílá dvě děti do světa, který za normálních okolností nevidíme, aby našly Modrého ptáka, a zachránily tak jeden lidský život. Jejich průvodcem je mluvící Kočka, Pes, Cukr, Chleba, Světlo. Pokusili jsme se ve scénografii najít takový snový prostor, kde se může odehrát cokoli, kde cokoli může vznikat. Nechali jsme se inspirovat tím, jak by mohl vypadat takový dětský sen, kde se skutečné míchá s neskutečným, aniž by se ztratila konkrétnost.

Modrý pták bývá označován za klíčové dílo symbolismu. V čem pro tebe spočívá symbolismus této hry?
Maeterlinck byl úplný blázen, celý život se zabýval tím, co není vidět, ale přesto existuje. Fascinuje mě, jak je těžké u Maeterlincka používat kategorie dobrého a špatného. Vnímá všechno vedle sebe a zkoumá podstatu, mluví v obrazech. Zkoumá krutost a radost, obojí jako něco, co existuje pospolu, nikoli proti sobě, a snaží se pochopit, jak spolu souvisí. Svými texty, které jsou často takové meditace, se dostává za hranice vědomého světa, překračuje čas. A Modrý pták? To je tajemný tvor, který neustále uniká, jako nám uniká štěstí, protože si sami po něm šlapeme, anebo prostě proto, že je třeba něco vykonat, projít krutostí, překonat překážky, aby se člověk mohl cítit šťastný.

Co může tato hra říct dnešnímu člověku?
Ta hra je o úplných maličkostech. Vlastně je o docela obyčejné odpovědnosti za svět, ve kterém žijeme, o tom, že ho neobýváme sami. A je to taky hra o boji se strachem, nebo lépe řečeno s ustrašeností, která zabraňuje vidět svět, jaký doopravdy je; vidět, že jsou věci, které se zdají být samozřejmé, ale to neznamená, že nemají váhu, že není třeba si jich vážit. Velkým tématem je strach ze smrti, z její neuchopitelnosti – Maeterlinck vlastně dává docela sympatický návod jak se s ní vyrovnat. A tím, že se na to všechno dívá dětskýma očima svých hrdinů, se do toho dostává vtip a lehkost. Modrý pták je vlastně iniciační hra – je to takový ten sen, z něhož se probudíme a cítíme se dospělejší, aniž víme proč – ale čímsi jsme si v něm prošli, něco jsme pochopili.

Autor: Jan Tošovský, Foto: Jaroslav Šimandl