5.11.2015

Psaní her je hledání - Rozhovor s Anjou Hillingovou

Píšete pro divadlo. Proč jste si vybrala právě tenhle typ komunikace se čtenářem (divákem)?
Zpočátku to byla náhoda. A pak už jsem neměla jinou volbu. Hledám formu, hranice, úskalí – jak vyprostit slovo z tohoto zhuštěného stavu. Hledám stále dál.

Jaká je podle vás situace a postavení současné německé hry?
Nyní je mnohé v pohybu. Nejen že se propojují jednotlivé disciplíny – slovo a tanec, tělo jako báseň, zvuk jako základ dramatu atd., ale také řeč, gesta, současné jevy se mísí s klasickými příběhy, samotou virtuálních démonů, krizí rodinného dramatu, tématem Evropy jako figurky atd. Německo je neúnavně neúnavné místo, na jevišti to občas projevuje velmi chladně…

Způsob psaní her se za posledních dest let diametrálně proměnil. Uvažujete o svém psaní i teoreticky, nebo tvoříte spíš „intuitivně“?
Sleduji to, co mě nenechává v klidu… Asi je to spíše intuitivní než teoretické. Tyto pojmy nemají žádný vliv na mou práci.

V českém kontextu se často mluví o tom, že jednotlivé generace umělců spolu nespolupracují, je tomu v Německu jinak? Cítíte se být součástí nějaké „generační vlny“ nebo skupiny?
Vím, co myslíte. V Německu tohle odloučení také existuje. Ale vždycky tomu tak nebylo. Mně osobně ale připadá těžké řadit se k nějaké generaci. A tomu tak zase naopak bylo vždycky.

Protection (Spolu/Sami) je hra o individuálních osudech, intimních vztazích, přesto má podle mě silný společenský aspekt. Jaká témata se vás osobně dotýkají?
Zajímá mě člověk ve svých mezních situacích, křečích. Jazykově, sociálně, emociálně. A také prostředí, ve kterém se musí pohybovat – byt, město, čas, práce, příroda… Pohyb z vnějšího a vnitřního světa do jedné jediné figury. Překračování hranic. Rozklad. Konec odloučení. Utopie.

S jakými pocity dáváte svůj text všanc „cizím“ lidem – režisérům, dramaturgům, hercům, dokonce překladatelům?
Je to hezký pocit. Vznikne spojení, které je založeno na absolutní důvěře. Můžeme si být blízko, aniž bychom se viděli. Rozhodně pro mě není tolik důležité, jestli se mi nakonec inscenace „líbí“, jako to, jestli cítím opravdový úmysl, se kterým vznikla.

Těšíte se na inscenaci v České republice? Nevadí vám, že jsme změnili titul hry?
Uvedení u vás je pro mě velká čest. Česká republika je odtud tak blízko, a mně přitom stejně vzdálená jako moje vlastní nitro. Proč jste změnili titul, je pro mě hádankou, kterou snad ještě rozluštím.

Autor: Marta Ljubková / Kateřina Ondroušková, Foto: Martin Kámen