3.02.2012

Rozhovor s Davidem Matáskem

MÉ OSOBNÍ FINANČNÍ KRIZE SE S TĚMI GLOBÁLNÍMI NEKRYJÍ

Davida Matáska v hereckém souboru činohry z mnoha důvodů nelze přehlédnout - je jedním z nejobsazovanějších herců, navíc je chlap jako hora, a ještě vládne jedinečným ironickým humorem…

Od začátku sezony jdete z role do role… Vyhovuje Vám tohle tempo, nebo je někdy divadla moc? Kde potom čerpáte (nejen tvůrčí) energii?
Je to moje práce. A navíc mě baví. To považuju za hlavní motor, a pokud se někdy cítím trochu „použitě“, jdu ven s dětmi, nebo si zacvičit hotjógu, případně se jedu někam projet na skútru. Nebo spím. To zabírá spolehlivě.

V září jste účinkoval v projektu Můj soused, můj nepřítel, pak následovala Herzova pohádka Deváté srdce, nyní zkoušíte roli Jeffa Skillinga v Enronu. Tři naprosto odlišné role, hry i žánry… Která z těch rolí je Vám nejbližší a proč?
Vždycky ta poslední. Nevím, jak to mají kolegové, ale u mě to funguje takhle. Pak se možná časem vyloupne ta jedna jediná, ale během zkoušek se snažím koncentrovat na aktuální inscenaci. Takže teď je to Jeff Skilling.

Říkáte, že Enron je chytrá hra… Čím přesně Vás oslovila?

Je to chytrá a zábavná hra. Není příliš lichotivá, dokonce je místy hodně kritická, ale s nadhledem, není to žádné levičácké mudrování. Ten bordel kolem nás nezpůsobuje nějaký nelidský systém, ale velice lidská chamtivost.

Vnímáte nějak osobně druhou vlnu finanční krize?

Moje osobní finanční krize se s těmi globálními moc nekryjí. Bude to asi tím, že hlavní řečiště finančních toků sleduji z uctivé vzdálenosti a dávám si dobrý pozor, aby mi to nepodemlelo nohy. A navíc mám velice úspornou ženu, ta umí utáhnout kohouty…

Máte správně uložené peníze :-)?

Moje investice je v dětech. Doufám, že to není nedobytná pohledávka!

Jak zpětně hodnotíte své účinkování v projektu Můj soused, můj nepřítel, který reflektoval naše soužití s romskou menšinou… Myslíte, že projekty tohoto typu mají nějaký smysl?

Bezesporu. Nedělám si samozřejmě velké iluze o dopadu na běh světa, ale tahle kontroverzní témata se v Národním divadle prostě dělat musí. Třeba „off stage“ a trochu pokoutně jako v našem případě. Každopádně tento druh práce s sebou přináší zajímavá setkání s novými lidmi a někdy osvěžující setkání s dlouholetými kolegy. A co se týká soužití s Romy? Víte, já jsem ze Žižkova a tam vás život naučí hodně brzo, že dělení na černé a bílé tak úplně neplatí. Tak se mi to možná teď po letech potvrdilo.

Mám pocit, že pohádkoví princové se vám spíš vyhýbali, je to tak? Dnes vystupujete jako Hejtman ve Stavovském divadle v pohádce Deváté srdce… Hrajete rád pro dětské publikum? Už Vás viděla dcera Maruška?

Naše Marie je velice náročný a kritický divák, tak toho Hejtmana potřebuju ještě trochu vypilovat, než ji pozvu. A prince by mi už určitě neschválila. Jednou na zkoušce na mě dokonce pokřikovala: „Tati, víš, cos mi slíbil? Nehraj!“

Máte dvě malé děti – jak si rodičovství užíváte?

Jako „meducínu“. Jsem starší rodič a snad i klidnější. Netlačím na pilu, aspoň doufám.

Jako třetí se Vám narodil syn Benjamin… – Jste hrdý otec jediného syna? Na čem stavíte jeho výchovu…

Já našemu Benouškovi soukromě říkám „pozdní sběr“. A tam bych chtěl tu svoji metodu nevměšování dotáhnout k dokonalosti. Žádné prosím a děkuji. Jen jdi a ber! Ne, vážně. Po dvou děvčátkách mě, myslím, čeká opravdový oříšek. Chlapec je zatím dost svéhlavý a bude vyžadovat mimořádné zacházení. Ohýbat, ale nezlomit.

Co Vám na rodičovství připadá nejsložitější?

Nehroutit se z momentálních neúspěchů. Nesrovnávat. Nemít přehnaná očekávání. Nepanikařit. Ale to platí obecně, ne?

Vyhovuje Vám herecký životní rytmus? Máte dost času na věci pro Vás podstatné? A které to jsou?

Jsem skřivan, od narození. Ale lety se to trošku obrousilo. Už se nebudím v šest ráno a neklimbám před začátkem představení. A svůj volný čas si snažím organizovat smysluplně. Neberu všechno, co mi přijde pod ruku, a prázdniny a větší volna svědomitě plánuju. Pak přijde dětská rýmička a je po plánech!

Je o Vás známo, že jste milovníkem Vespy – kdy a jak začala tato vaše velká životní láska?

Hohó! První skútr značky Vespa jsem si koupil před deseti lety a této značce jsem věrný stále. Ve městě je to nepostradatelný pomocník a nepřekonatelný dopravní prostředek a venku si prostě užívám svobody a poznávání. S naším klubem pořádáme výlety, hlavně do Itálie, kam jinam.

O roce 2012 se říká, že bude magický, přelomový, transformační – s jakým očekáváním jste od něj vstoupil Vy?

Já to s očekáváními nepřeháním. Jsem v podstatě skeptik-optimista. V praxi to znamená, že se rád na něco dlouho těším, pak to nedopadne, já jen pokrčím rameny se slovy: „Já to věděl.“

Kde a jak byste jej nejraději trávil?

V divadle, v zakouřené chodbičce u sodovky s milými kolegy. Ne, vážně. Tam a taky venku s dětma a se ženou. Na Vespě cestou přes Alpy. Doma na gauči se sklenkou vína. Prostě mám velké plány.

Nedávno jste se zúčastnil setkání Mecenášského klubu ND – jak vnímáte tento typ podpory uměleckého dění v ND?

Je to způsob, jak legálně pomoci značně podfinancovanému divadlu. Ale i jak se potkat se zajímavými lidmi a dozvědět se, co si o nás a našem snažení myslí. A to taky není málo.

Autor: Kateřina Ondroušková, Foto: Martin Kámen