1.09.2015

Daniel Špinar: Je důležité vytvořit tým, který spolu rezonuje

Nový umělecký ředitel činohry Národního divadla Daniel Špinar o letním odpočinku, o poučení, které si vzal pro příště, i o dramaturgickém plánu

Odpočatý a plný sil se dnes ujímá role ředitele činohry Národního divadla v Praze šestatřicetiletý Daniel Špinar. "Až se mě budete ptát za dva roky, jak se cítím, budu pravděpodobně trošku unavenější," usmívá se. "Během uplynulého půlroku jsem si nachystal půdu pro svou práci, o prázdninách jsem si užil volno a teď už jsem připravený na rozjezd nové sezony. Těším se na to."

Jak moc jste si letní volno užil?
Hodně, protože jsem opravdu nic nedělal, na práci jsem vůbec nemyslel. Dvakrát, zhruba na čtrnáct dní, jsem byl v Barceloně, tudíž jsem si krásně prošel město – naposled jsem tam byl asi před patnácti lety a musím říct, že se za tu dobu dost změnilo. No a poslední srpnové dny jsem se už malinko zapracovával, začal jsem chodit do kanceláře a psychicky se připravoval na ten výbuch, který teď nastane.

Tím výbuchem máte na mysli co?
Nejrůznější oficiality, které jsou se zahájením sezony spojené, jako setkání s ředitelem Národního divadla, ministrem kultury a herci, taky nás čeká stěhování kanceláří, ono je toho víc. Než se úplně stabilizujeme, asi tak měsíc uplyne. Nicméně už za pár dní začínám zkoušet první inscenaci pro Novou scénu, takže se připravuji i na ni. Pořád je co dělat – vyřeší se jeden úkol a tři další vzniknou.

V souvislosti s vaším nástupem do funkce jste už v zimě inicioval změny v hereckém souboru. Jak tedy ve finále jeho složení vypadá?
Zhruba jedenáct herců divadlo do konce této sezony opustí. S každým z nich to mělo jiný průběh – někdo měl trvalou smlouvu, někdo ne, někdo odešel sám, někdo se snažil vyvolat skandál. Ale bylo důležité dát najevo, s kým budu v budoucnu v souboru počítat. Zároveň jsem přibral šest nových herců, plus další tři chci v příští sezoně zkoušet jako hosty. A poté se vzájemně rozhodneme, jestli budeme ve spolupráci pokračovat dál. Jsem přesvědčen, že když se mění vedení, má právo – a skoro i povinnost – vytvořit si kolem sebe tým lidí, kteří spolu budou pracovně i lidsky rezonovat. Zvlášť v umění je to důležité, musí vzniknout patřičná chemie, která je k vytváření inscenací potřebná.

Došlo ještě v průběhu posledních dní k nějakému posunu ve vašem týmu?
Co se herců týče, tak ne. Jen dramaturgický tým se na poslední chvíli rozšířil o jednoho člena – nastupuje Milan Šotek, který působil v Divadle na Vinohradech.

Situace kolem odchodu několika herců z Národního divadla vzbudila docela velký rozruch, ocitl jste se nejen pod palbou novinářů, ale i mnohých z nich. Jak jste to nesl? Musíte mít pevné nervy.
Měl jsem štěstí, že jsem vůbec nevěděl, co mě čeká. Byl jsem asi trochu naivní. Samozřejmě, že to pak bylo náročné, mediální tlak, rozjitřené emoce. Ale na druhou stranu, kdybych nebyl obrněný, nemohl bych se o funkci ředitele činohry ani ucházet. Člověk se prostě zkušenostmi učí a příště budu už určitě mnohem víc obrněný, protože budu na vše lépe připravený. I tak si stále myslím, že kdybych nešel do naplňování své koncepce, jejímž pilířem je právě herecký soubor, který jsem chtěl zefektivnit a zeštíhlit, takto po hlavě, spousty věcí bych nedocílil.

Udělal jste si u herců, kterých se odchod týkal, definitivně zlou krev, nebo se nakonec vaše vztahy napravily?
Situace kolem těchto odchodů se už uklidnila. Nechci a ani nemůžu komentovat, co se v jejich hlavách odehrává. Navíc razím teorii, že co si o mně lidé myslí, není můj byznys. Dokážu se samozřejmě vžít do lidí, s nimiž jsem se pracovně rozešel. Jsou někde dlouho, mají své místo rádi a když se s ním mají loučit, je to těžké. Pak říkají – co nám tady ten člověk má co říkat, co si to ten mladý dovoluje! Už si ale neuvědomují, že věci vnímají totálně ze své perspektivy, já na to musím pohlížet z většího celku. Mám­li zodpovědnost za fungování činohry, chci mít také vliv na to, jak bude soubor poskládán. Vyhrál jsem konkurz s nějakým programem, a pokud se to někomu nelíbí, může se pokusit uspět v konkurzu příštím a realizovat vlastní program. Všichni mi říkají, jak to mám dělat, který herec je dobrý a který ne, ale nikdo nesedí na mém místě. Myslím, že nejhorší je za mnou a už se tím rozhodně nemíním vysilovat, protože mám před sebou jiné úkoly, které mi vezmou energii.

Pojďme k nim, které to jsou?
Čeká nás devět premiér, respektive osm – s tím, že devátý titul je zamýšlen pro příští sezonu. V Národním divadle uvedeme dvě velké inscenace a obě shodou okolností režíruju já. První je Manon Lescaut od Vítězslava Nezvala, což je velkotonážní klasika, která je nádherná svým jazykem i tématem. Druhou věcí je Sen čarovné noci od Williama Shakespeara v překladu Jiřího Joska. Udělat si jednou tuto hodně bujarou komedii je snem každého režiséra, zvlášť s těmi nejlepšími herci v Národním divadle. Novou scénu jsem mohl ovlivnit se svým novým uměleckým týmem už zcela. Rozhodli jsme se pro poměrně progresivní tituly, které akcentují naprosto nejsoučasnější témata. První věc budu dělat také já – jde o text německé dramatičky Anji Hillingové Spolu/sami o osamělosti a setkávání v dnešním světě. Poté uvedeme velmi známou britskou autorku Caryl Churchillovou a její novou hru Láska a informace, kterou připraví režisérka Petra Tejnorová. A třetí věcí na Nové scéně bude hodně velký experiment, který jej má i v názvu Experiment myší ráj, což dělá v podstatě už slavný režisér mé generace Jirka Havelka.

Zbývá Stavovské divadlo.
Tam chystáme zajímavé kusy, jako je Modrý pták Maurice Maeterlincka – symbolistická, hodně výpravná pohádka, kterou dělá nově nastupující kmenový režisér Štěpán Pácl. Potom nastuduje původní českou hru Jako břitva (Němcová) o osudech Boženy Němcové, kterou napsala Lenka Lagronová. A třetí titul, který bude mít oficiální premiéru až další sezonu, přichystá světově známý režisér Kirill Serebrennikov, původem Rus, který se svým kolegou píše text o Kafkovi, o Praze a vůbec o jeho démonech. Takže to bude hodně pestré… Měl bych dodat, že sezonu v Národním divadle začínáme premiérou V rytmu swingu buší srdce mé, kterou nazkoušel ještě v předešlém období Ondřej Havelka. Účinkuje v ní se svým orchestrem Melody Makers a je o životě Jiřího Traxlera.

Do nové sezony přecházejí také starší tituly, jsou ale i takové, které jste stáhl.
Stejně jako Michal Dočekal v průběhu roku zkoumám, které inscenace jsou už na repertoáru dlouho, které nejsou prodávané, které se minuly s divákem nebo se vůbec nepovedly. Takové pak raději stáhneme a na druhé straně produkujeme nové. Je to přirozený divadelní koloběh, všechny tituly nelze v programu pořád nechávat, logicky to z mnoha důvodů nejde.

Co Morávkova inscenace Dokonalé štěstí aneb 1789, která byla na repertoáru ani ne dva měsíce?
Hrála se půl roku a měla osmnáct repríz. V divadle vůbec nebývá výjimkou, že se odehraje dvanáct patnáct repríz a inscenace jde ke dnu. Morávkův opus 1789 byl připravován k výročí (Velké francouzské revoluce a převratu u nás) a navíc šlo o koprodukční projekt s brněnskou Husou na provázku. To s sebou neslo i nějaké parametry, takže větší náročnost vůbec, finanční zatížení a tak dále... Myslím si, že inscenace splnila v Národním divadle svůj účel a skončila. Nevnímám to nijak tragicky a není to ani žádný skandál, nic, co by bylo mimořádného.

A Dočekalův Strýček Váňa, nastudovaný začátkem roku 2013?
Ten se hrál jednačtyřicetkrát. Na Čechova skvělé číslo.

Říkáte, že se na Nové scéně hodláte zabývat nejsoučasnějšími tématy. Patří mezi ně například i žhavá imigrantská otázka?
S tím mám trošku problém. Mám pocit, že konkrétní politická témata, jako jsou imigranti, jsou samozřejmě zajímavá, ale taky dost pomíjivá. Není nic starší, než včerejší zprávy. Uvědomme si, že Národní divadlo má dlouhý plánovací režim a jestliže se pro nějaké téma rozhodne, vznikne nejdřív za zmiňovaný rok a půl. Netvrdím, že se něčím takovým zabývat nebudeme – rozhodně ne tedy v historické budově, ale Nová scéna se pro aktuální výzvy nabízí. Spíš jsem však pro to, aby se odehrávaly na piazettě, například v rámci inscenovaného čtení... Sám o sobě nejsem moc politický člověk a pořád si myslím, že umění není politika. V každém dobrém umění politika nějak obsažená je, ale to neznamená, že budu dělat jenom apelativní politické divadlo, protože tam se potom to umění ztrácí. A já mám přece jenom raději nějaká obecnější témata. Ona se mohou zdát banální, ale podle mě jsou banální témata vždycky nejzásadnější.

Jak už zaznělo, coby ředitel činohry budete nadále i režírovat. Není to přece jen velká porce práce, která vás čeká?
Naopak, myslím, že je dobré se na věci podívat zevnitř, poznat na vlastní kůži provoz jako takový. A když budu moct pracovat s co největším množstvím herců, kteří v Národním divadle jsou, pak si myslím, že budu vědět mnohem lépe, jakým způsobem divadlo vést.


---
DANIEL ŠPINAR Narodil se 7. 7. 1979vPraze. P V konkurzu na uměleckého ředitele souboru první české scény zvítězil s konceptem Nová krev. P Vystudoval nejprve herectví činoherního divadla na DAMU (1998–2004), poté pokračoval studiem režie činoherního divadla na téže škole (2003–2008). P Po absolutoriu se stal na dvě sezony kmenovým režisérem Divadla na Vinohradech. P Poté spolupracoval s mnoha pražskými i mimopražskými divadly jako režisér na volné noze, a vytvořil zde na tři desítky titulů. P Je držitelem mnoha prestižních ocenění. P Do stálého angažmá Národního divadla nastoupil jako kmenový režisér na začátku sezony 2014/2015.

Nová jména Špinarův tým tvoří dramaturgové Marta Ljubková, Jan Tošovský, Ilona Smejkalová, Milan Šotek. Kmenovým režisérem se stává Štěpán Pácl. Novými členy souboru Činohry jsou Pavel Batěk, Patrik Děrgel, Lucie Juřičková, Lucie Polišenská, Pavlína Štorková a Tereza Vilišová. Soubor uvede v sezoně 2015/2016 devět premiér.

Autor: Gabriela Kováříková, Pražský deník, Foto: Archiv