9.01.2015

Othello se v Národním divadle mění v nevypočitatelnou šelmu

Proslulý Shakespearův benátský mouřenín Othello se v nové inscenaci Národního divadla proměnil v potetovaného dobrodruha, silnou osobnost charakterizovanou výjimečným zjevem i nestandardní psýché. Hraje ho Karel Dobrý. Obvyklých xenofobních motivů se ale čerstvě jmenovaný šéf činohry Národního divadla Daniel Špinar ve své inscenaci Othella zcela nezřekl. Společnost, kterou ukazuje, je jen vytěsnila na okraj. Na scéně se zhmotnily v postavě bezprizorného šaška na invalidním vozíčku, který se pokouší přítomné bavit pitomými rasistickými vtipy.

V monumentálním sále je za prosklenou stěnou vidět cvičná střelnice s řadou černobílých terčů ve tvaru lidské figury. Postavy Shakespearovy hry od diváků nedělí pět století, ale nějaké to desetiletí. Vyslání válečníka Othella do boje s Turky a skandální odhalení jeho tajného sňatku s Desdemonou se odehrává před oponou Stavovského divadla jako politický brífink před objektivy televizních kamer. O hierarchické postavení a prestiž tu jde minimálně stejně jako o lásku.

Inscenace má kontroverzní vizuál, který připomíná kriminalistickou fotografii z místa činu. Je na něm herečka Magdaléna Borová jako Othellem ze žárlivosti uškrcená Desdemona s realisticky zhmožděným krkem a prázdným, skelným pohledem. Špinarova inscenace je plná hutných atmosfér, vizuálně i zvukově působivých situací a obrazů zastavených v protisvětle. Jejím jádrem ale je anatomie jednoho zločinu, byť vylíčená divadelně atraktivním způsobem.

Příběh připomíná detektivní rekonstrukci: krok za krokem sledujeme působení smrtícího koktejlu neuspokojených kariérních ambicí, sexuálních frustrací, závisti, cílených pomluv a manipulativních intrik, koncentrovaných v Jagově monstrózní povaze. Do nejnechutnějších detailů ji v inscenaci rozpitvává David Prachař.

Ještě jeden výtvarný motiv je nepřehlédnutelnou součástí Špinarova metaforického konceptu – tygr v životní velikosti, který zdobí společenskou halu benátské posádky na Kypru. Jeho pronikavý pohled může připomenout přirovnání Othellovy žárlivosti k "zelenooké stvůře", ale jen takhle prvoplánový by Špinar jistě nebyl, i když se občas pohybuje na samé hraně efektní ilustrace.

Šelma dá příležitost vybavit si i slovní asociace jako "nasednout na tygra" nebo ho zkrotit. Ovšem podvědomě nejsilněji vnímá divák jinou paralelu: v Dobrého ztělesnění Othella, ještě podtrženém přiléhavým kostýmem a tetováním, v jeho pohybu, pohledu i způsobu řeči je od samého počátku něco, co fascinuje, stejně jako dokonalost, elegance i potenciální nebezpečnost a nevypočitatelnost šelmy.

Othello a jeho "maurství", tedy povaha a temperament, u Shakespeara symbolizované barvou kůže, jsou samozřejmě v tuzemsku největší inscenační problém, což ostatně naznačil i sám režisér, když konstatoval, že herce černé pleti k dispozici logicky nemá a tělkou to maskovat nebude. Pokusil se tedy s Karlem Dobrým o analogii či hereckou variaci na téma Othello. Zpočátku noblesní, ovládající se válečník, přímý v řeči i v lásce, extrémně rychle a silně podléhá Jagovým intrikám. Špinar jeho emoční zhroucení vystupňuje až do epileptického záchvatu, kterému Jago se zadostiučiněním přihlíží. Jenže v této konstrukci, na rozdíl od podstatně civilnější, věrohodnější a do poslední chvíle napínavé vraždící scény, je možná víc spekulace než pravdy.

David Prachař vystavěl Jaga suverénně a přesvědčivě ze svých osvědčených "modulů" – kdo rozhodne, kde končí výrazný herecký rukopis a začíná jeho manýristické opakování? Jago se prozrazuje bezděčnou mimikou a gesty, "hadím" jazykem nebo rukou, která sjíždí na genitálie. Nejodpornější je v komediantství, kterým odvádí pozornost svých obětí.

Největším překvapením Špinarovy inscenace je Desdemona Magdalény Borové. Žádná konvenční, unylá blondýna, ale sebevědomá mladá žena netuctového půvabu a temperamentu, spontánně vládnoucí všemi ženskými zbraněmi. Bezprostředností a odvahou – a v tomto případě i zpěvem – musí dozajista odzbrojit každého muže. O to víc se jeví Jagova intrika pravděpodobnější.

Vedle téměř rok staré režie Jana Nebeského, částečně improvizované variace na Moliérova Tartuffa, je Špinarův Othello v minulém roce jedinou inscenací činohry Národního divadla, která má evropské parametry. Ukazuje směr, kudy by se činohra Národního divadla mohla a měla ubírat.

Autor: Marie Reslová, Hospodářské noviny, Foto: Martin Kámen