29.12.2014

Othello, který jede na tygrovi

Špinarův Othello v Národním divadle je jen zdánlivě bez výkladu: tím je především věcná a jednoduchá forma, která dobře padne dnešku. A pak při bližším ohledání je zjevné, že Daniel Špinar hraje o neschopnosti skutečné lásky. V jeho Othellovi ji likviduje hlavně nevíra v sebe. Nejspíš to není nic průlomového, ale celek funguje, je přitažlivý a zábavný a aktéry stravují ryze současné a uvěřitelné emoce a hnutí.

Nové nastudování tragédie, pro niž stejně jako pro Hamleta ve Švandově divadle Špinar vybral strohý a místy až drsně znějící překlad Jiřího Joska, je také dobře obsazené, a režie má tudíž z čeho stavět. Othello Karla Dobrého samozřejmě není žádný tradiční mouřenín, ale je jiný – excentrický šílenec vrhající se do všeho s vražedným odhodláním, člověk, který nestrpí odpor a jehož láska je stejně absolutní jako nesnesitelná a majetnická.

Othello zde není ten, jemuž pouze žárlivost zaslepila oči, ale člověk celkově citově pochroumaný, ambiciózní, despotický a patologicky pochybovačný, sebe nevyjímaje. Je nemocný, má epilepsii – i to ho odděluje od ostatních. Část těla má potetovanou černými obrazci, chodí v kostýmu krotitele – v červené kamizole se zlatými prýmky a upnutých kalhotách. Doslova "jezdí na tygrovi" a tahle jízda, v níž si libuje, ho nakonec přivede do zkázy. Sádrový tygr podobající se figurám do zahrádek od vietnamských trhovců je ale zvláštní symbol, na jevišti Stavovského divadla působí všelijak: nepatřičně, směšně, polopaticky i absurdně.

Jago Davida Prachaře je sice padouch, ale s Othellem má hodně společného, u Špinara každý představuje jednu stranu též mince. Jago intrikuje, ale je přitom až komicky úlisný a pokrytecký, jako by sám se sebou hrál podivnou hru, kam až lze zajít. Šklebí se, má tiky, neustále si v nervózním gestu uhlazuje vlasy a našeptává Othellovi své rady s líčenou starostlivostí, což doprovází chápavě soucitným výrazem. Nakonec v jednom z posledních duelů s Othellem bezprostředně před vraždou, kdy jej objímá a syčí mu do ucha nepravdivá obvinění, je víc než jasné, že ke svému pánovi cítí nenávistnou lásku, obdiv, který si odmítá připustit. Nechce na něco takového ani pomyslet, je to tak trochu motiv nechtěné a zakázané lásky z Americké krásy, která také končí tragicky. A najdeme ho možná i ve vztahu Desdemony a Emilie, i když tam jde víc o holčičí spiklenectví proti celému světu – muži je zradili a ony vědí, jak si vyhovět a postavit se proti nim. Othello a Jago, to je smrtící vztah pro všechny, pro ně i pro jejich okolí a jejich souboj mají oba herci promyšlený do nadsazených detailů, které baví.

Věrohodný akt zoufalství
Desdemonu hraje Magdalena Borová jako jednoduchou a čistou bytost, možná až trochu naivní, ale její prostota zajímavě kontrastuje s emočním šílenstvím a divým soupeřením obou mužů. Své city dává najevo prostě a důvěřivě a svou autenticitu neztrácí ani ve scéně uškrcení, u které stačí milimetr, aby se zhoupla do směšnosti; zde je to věrohodný a oboustranný akt zoufalství. Další zajímavý výkon je Emilie Lucie Žáčkové, která je jakýmsi odrazem Desdemony – i ona je zrazená ve svém ženství a ve svých citech. Není však schopná stejně jako ostatní podívat se pravdě do očí. Herečka postavě propůjčila jímavost a až bolestnou aureolu oběti, na které na rozdíl od Desdemony nikomu nezáleží. Cassio Igora Orozoviče je pohledný a rovněž velmi ambiciózní mladý muž mdlého ducha.

První jednání se skoro celé odehraje na předscéně se zataženou oponou, přičemž režie nechává obličeje aktérů nasvítit do téměř mrtvolné bledosti. Pak teprve se odhalí hlavní dějiště, scénografie Lucie Škandíkové připomíná rozlehlé ratejny inscenací Christopha Marthalera vyložené dřevotřískou s dýhou – i tady je nad hlavami herců jakési dřevěné podsebití s otevřeným stropem. Na pohledové stěně visí troje velké hodiny a ukazují čas na Kypru, v Benátkách a ve Stratfordu. Všude odlišný, ale hrdinové by si přesunem do jiné lokality stejně nepomohli. Děj se tedy může dost dobře odehrávat na mateřské letadlové lodi u břehů Kypru stejně jako v nádražní hale.

Je to chladný neosobní prostor vybavený koženými sedačkami a také v něm neustále proudí davy, či spíše Othellovi mladí důstojníci, kteří si čas krátí střílením, popíjením a tlacháním. Zadní část jeviště je totiž oddělená skleněnými dveřmi, za nimiž je střelnice. "Za sklem" pak režie rozehrává různé výjevy, anticipuje situace a sem také přijíždí připsaná postava – Šašek (Jana Boušková), který je asi největším úrazem inscenace. Pohybuje se na invalidním vozíku a je podivným vymaškařeným skřetem, který ironicky krákorá rasisticky laděné vtipy. Tenhle nápad působí izolovaně a téma Othellovy jinakosti nijak nepodporuje. Celé to působí tak, že se Špinar nechtěl vzdát té vrstvy hry, kterou lze využít jako apel proti rasismu, i když klidně mohl. A to, že si Othello se šaškem v závěru vymění pozici, v tomto kontextu působí už jen jako matoucí efekt.

Nový Othello je ale v každém případě pohledná inscenace, která skrývá více, než se na první pohled zdá. Je herecky naplněná a má šanci oslovit diváky: je živá a zábavná.

Autor: Jana Machalická, Lidové noviny, Foto: Martin Kámen