11.12.2014

Morávkův stroj času

Monumentální světelné brány a jejich zrcadlení vytvořily v nové inscenaci Dokonalé štěstí aneb 1789 na jevišti pražského Národního divadla iluzi nekonečného prostoru, který se po skleněné lávce přelévá až do hlediště. Scénografie Martina Chocholouška je vlastně surreálnou výtvarnou instalací, jíž dominuje obří slon na pavoučích nohách. Její světelné a jiné proměny dokážou během dvouapůlhodinového představení zcela zaměstnat divákovu pozornost. A to se uprostřed ní pokouší režisér Vladimír Morávek s více než třemi desítkami účinkujících herců, bubeníků, akrobatů i dětí a za mnohohlasého zpěvu Marseillaisy ještě různými divadelními kejklemi polapit ducha Velké francouzské revoluce.

Morávkův spektakulární projekt vychází ze scénáře slavné inscenace francouzské divadelnice Ariane Mnouchkinové a k jeho realizaci se symbolicky spojilo pražské Národní divadlo s brněnskou scénou Husa na provázku. Je to snaha o takřka nemožné: divadelním obrazem zachytit cosi jako dějinný průvan. Ukázat zákonitosti lidského rojení v období revolučních zvratů, onu touhu lidstva po dokonalém štěstí, která se velmi rychle zvrhává v krveprolití.

Velkolepá ilustrace
Z jeviště zazní mnoho vážných myšlenek a také se debatuje o Prohlášení lidských práv. Je tu zřejmá, a naštěstí uměřená, snaha propojit revoluční rok 1789 s tuzemským sametovým povstáním o dvě stě let později... Přesto Morávkova inscenace není - a snad ani nemůže být - víc než velkolepou ilustrací teze, která zazní naplno v závěru představení. Že "prosazovat pravdu za cenu krve je vždy cesta do pekel", což prý režisérovi svěřil Václav Havel a tomu zas dalajlama. Na podporu té myšlenky zazní na začátku i na konci sametová hymna "Ať mír dál zůstává s touto krajinou..." a v samém závěru slova o tom, že Češi to bez krve dokázali a svět je za to obdivuje.

Je to patetické a na hraně nacionální adorace, ale publiku zavalenému vší tou pestrou podívanou a opulentními sluchovými vjemy je to už asi jedno. Nejsilnější scénu představení, která je paradoxně jediná plná autentického vzdoru, přináší výstup Evy Salzmannové, jehož pozadí vydá na vděčnou divadelní historku. Pár dní před premiérou se herečka umořená režisérovou úpornou orchestrací jevištního dění vzepřela a uprostřed zkoušky na Morávka vyřvala své pochybnosti o smyslu inscenace. Režisér si její slova stačil zapsat a obratem je do inscenace včlenil. Salzmannové monolog jistě přijme za svůj nejeden divák.

Ale abychom byli spravedliví: na pováženou je už samotná dramaturgie. Text 1789 aneb Dokonalé štěstí napsala Mnouchkinová na přelomu 60. a 70. let jako scénář pro svou inscenaci. Odrážel autorčinu zkušenost z revolučních bouří roku 1968 a konvenoval jejímu specifickému stylizovanému divadlu, jež se inspirovalo asijskou tradicí i lidovými loutkáři a komedianty. O smyslu jeho přenosu do českého prostředí lze pochybovat už jen proto, že předpokládá notorickou znalost událostí spojených s Velkou francouzskou revolucí, od nichž se odráží.

Pohlednice z minulosti
Dějiny se už letos potřetí staly "hrdinou" scénického projektu činohry Národního divadla. Na jaře nabídla inscenace Roberta Wilsona nazvaná 1914, která se věnovala první světové válce, "divadelní pohlednice z pohnuté doby". Vznikla podívaná v typickém designu proslulého amerického režiséra, která sice neobjevuje nic nového a trčí mimo čas a prostor, ale Národní divadlo s ní sklízí úspěchy v zahraničí. Inscenace Jiřího Adámka Po sametu se pokusila na Nové scéně o publicisticko-hudební rekapitulaci polistopadové historie České republiky, ale zůstala u bizarního výčtu událostí.

Postmoderní "potíže s dějinami" a obecně lidskou pamětí reflektují také mnohé jiné české i zahraniční inscenace, třeba Fronta z hamburského Thalia Theater, která se nedávno hrála v Praze v rámci festivalu německy mluvících divadel. Obava, že se lidstvo nedokáže poučit z vlastní historie, a strach z hrozícího válečného či jiného krvavého konfliktu evidentně visí ve vzduchu. Současné divadlo ale pro jejich vyjádření zatím nenachází přesvědčivé prostředky.

Autor: Marie Reslová, Hospodářské noviny, Foto: Martin Špelda