6.05.2014

Rok zlomu 1914 podle Roberta Wilsona – divadlo, které je třeba vidět a slyšet

Divadelní pohlednice z pohnuté doby zní podtitul inscenace Národního divadla, již ve Stavovském divadle připravil americký režisér Robert Wilson. Ten se stal jednou z ikonických postav světové kultury a každý jeho počin je událostí, již sleduje v podstatě celý kulturní svět. Jeho již čtvrtá režijní práce u nás je dokladem, že Česká republika je součástí tohoto světa.

Wilson přináší jedinečný, osobitý modernistický styl velkých jevištních obrazů. Je znám svými pastelově jednobarevnými jevištními plátny, výraznými kostýmy, náročnou prací se světly a netradiční hudbou. Propojuje v nich precizní formální stavbu jevištní prezentace s navenek až manýristickým herectvím. Zdůrazňuje v něm mechanický pohyb, různě modulovaný zvuk či barvu hlasu.
Jeho inscenace jsou složitě strukturované obrazové mozaiky. Obsah i témata jsou ukrytá uvnitř architektonické struktury, již je třeba vnímat a číst. Právě tento přístup je pro pochopení a přijetí projektu 1914 nezbytný. Robert Wilson s autorkou libreta Martou Ljubkovou si jako téma zvolil první světovou válku a přerod střední Evropy v letech 1914–1918. Za výchozí díla, jimiž tuto proměnu charakterizuje, zvolil Wilson dva monumentální, strukturou otevřené romány z této doby – Poslední chvíle lidstva Karla Krause a Osudy dobrého vojáka Švejka od Jaroslava Haška. Sledem známých i méně známých obrazů a výjevů z těchto děl provádějí diváky Krausovy postavy Optimista (Václav Postránecký) a Pesimista (Vladimír Javorský).
Jejich spor o to, kam se lidstvo vyvíjí a co válka pro přítomnost a budoucnost značí, je páteří Wilsonovy inscenace. Je naplněna řadou často banálních či věcných situací z doby předválečné i válečné, ze zázemí i bojišť. Jako bychom listovali novinovými zprávami. Válka je přítomna pouze zástupně – dialogy či monology vojáků a prostitutek, reakcemi a postoji obyčejných lidí.
Celé jevištní dění je však obalené do groteskního hávu, asi jako by o válce vyprávěl a pěl jarmareční komediant. Každá situace spustí jako výstřel na střelnici kolovrátkovou hudbu a herci se chovají, jako by byli kovoví panáčci s drátky na rukou, pohybující se po pravoúhlých kolejnicích.
Wilson nezobrazuje Evropu a onu dobu, jak ji známe či vnímáme my Středoevropané. Nahlíží ji očima Američana, optikou němých grotesek a cirkusových freak show. Všichni se pitvoří a stále usmívají, jsou divní a směšní. A nade všemi se klene Čas (Soňa Červená), jenž vše jako novinář fotografuje. Výrazným hereckým kreacím jsou rovnocennými partnery výtvarná a hudební složka. Zvuk a právě hudba jsou další velkou devízou inscenace. Skladatel Aleš Březina čerpá z kolovrátkových melodií a propojuje je s ohlasy či citacemi dobových šlágrů a slavných melodií včetně české hymny. Důležitá je i hlasová stylizace herců, jež vyvolává téměř operní dojmy ze zvukové stopy inscenace. Právě zde je ale zakódován snad jediný zádrhel, s kterým si Wilson však těžko mohl poradit. Čeština není tak přirozeně rytmický jazyk jako angličtina, aby se slova mohla snadno proměnit v hudbu. A tak herci zůstávají vesměs u úsečných výkřiků či chladně neosobních recitací. Být inscenace 1914 operou, bylo by to dílo svým způsobem dokonalé. Jako "mluvené divadlo" přece jen vyvolává jisté rozpaky dané naší tradicí vnímat slovo jako součást dramatického díla.
---
Vladimír Hulec, Autor je redaktorem Divadelních novin l Praha

Autor: Vladimír Hulec, E15, Foto: Lucie Jansch