2.05.2014

Herec musí zvlčit

Robert Wilson připravil v Národním divadle novou inscenaci 1914 Od herců vyžaduji, aby byli jako členové vlčí smečky, říká režisér

Nejen k nejslavnějším a nejžádanějším divadelním režisérům na světě patří Američan Robert Wilson. Vyhlášený je rovněž tím, že k nevoli herců často mění představení na poslední chvíli. Stejně tomu bylo také v případě inscenace 1914, která měla ve středu premiéru v pražském Stavovském divadle. Ještě minulý týden ve čtvrtek ale Wilson na generální zkoušce celou hru přestavěl. Na rozhovor přišel vyčerpaný a zasmušilý.

- HN: Zkouška se nepovedla. Proč všechno měníte na poslední chvíli?

Byla to katastrofa. Lidé mi vytýkají, že se v mých představeních nic neděje. Ale i to nic je komplikované, sestává se z neuvěřitelného počtu technických povelů a postupů, které všichni musí provést koordinovaně. Světlo, zvuk, herci, hudebníci, technici – jakmile jedna složka zaváhá, celá scéna se rozpadne. Proto mě generálka vytočila natolik, že jsem na herce křičel.

- HN: Představení 1914 jste v jednom kuse zahráli poprvé až šest dnů před premiérou. Proč?

Rychleji to nešlo. V tomto představení se všichni musí naladit na stejné tempo a naslouchat si, od herců až po jevištní techniky. Je zcela nezbytné, aby se i kulisák, který zvedá a spouští oponu, celou dobu vrcholně soustředil. Asi od svých herců vyžaduji míru soustředění, na kterou v Česku nejsou zvyklí.

- HN: Jak jste to hercům z Národního divadla vysvětlil?

Jednou jsem se byl v Berlíně podívat v zoo, kde na kamenech odpočívala smečka šedých vlků. Zastavil jsem se a fascinovaně je pozoroval. Vlci o mně věděli, ale ani se nepohnuli, ani neotočili hlavou. Deset minut jsme tam takhle strávili a byli jsme něčím spojeni. Připadal jsem si, že v tu chvíli jsem jedním z členů vlčí smečky. Tohle vyžaduji i od svých herců. Absolutní propojení smyslů.

- HN: Jak do toho vstupuje humor, který je v představení 1914 klíčový?

Aby něco působilo tragicky, musí to být zároveň směšné. Pamatuji si amerického vaudevillového komika Berta Lahra, na jehož inscenaci Čekání na Godota jsem se byl kdysi podívat. Bylo to dokonale namíchané, napůl tragické, napůl směšné. Když mu na konci spadly gatě, nikdo nevěděl, jestli se má smát, nebo plakat.

- HN: Na zkouškách inscenace 1914 jste publiku říkal, ať se směje. Nikdo se ale nesmál…

Komedie stojí a padá se správným načasováním. Nelze ho dosáhnout jinak, než že budete scény zkoušet znovu a znovu, dokud si to nesedne. Charlie Chaplin přehrál jednu scénu třeba dvěstěkrát, když věděl, že něco pořád nesedí. Říkával, že napoprvé je každý výstup spontánní, ale poté se má k němu člověk vrátit, rozebrat ho na malé kousíčky a po technické stránce pochopit, čím přesně funguje. Teprve pak ten výstup dovede pokaždé zahrát tak, aby se lidé smáli.

- HN: inscenace 1914 má něčím také připomínat němý film, že?

Když jsem poprvé mluvil se Samuelem Beckettem, zeptal jsem se ho: "Máte oblíbeného herce?" A Beckett mi odpověděl, že nejraději má Bustera Keatona. Tomu rozumím. Keaton dovedl lidi rozesmát, i když neudělal vůbec nic. Stačilo, aby kamera zblízka zabrala jeho smutnou tvář, a lidé se popadali za břicho. Keaton to samozřejmě dobře věděl.

- HN: Beckett také?

Beckettova hra Šťastné dny začíná tak, že se zvedne opona a na jevišti se objeví žena zasypaná pískem. A přesto to působí jako šťastný den. Na konci hry je zahrabaná ještě hlouběji, ale pořád to vypadá jako šťastný den. Herečka musí umět podat roli komicky. Tuhle jsem se byl na Broadwayi podívat na Čekání na Godota, kde hrají dva velmi slavní herci. Bylo to příšerné. Hráli to jako tragédii, a ono to vůbec nefungovalo.

- HN: Proč každé své představení tak divoce stylizujete?

Nesnáším naturalismus. Představa, že budeme na jevišti předstírat běžný život a obyčejné lidi, je mi protivná, je to lež. Herec, který se snaží hrát nenuceně, působí jako panák. Jeviště není jako zbytek světa, na jevišti se nechodí jako po ulici, nemluví se na něm stejně jako doma. Základem divadla je teze, že divadelní prostor je něčím výjimečný. Pak se s tím pracuje.

- HN: Proč ke svým představením nejprve vymýšlíte scénu a hudbu, až pak dialogy?

Nejdůležitější je pro mě rytmus. Jeden z herců Národního divadla se mě při zkouškách ptal, jestli se hýbe správně, a já mu odpověděl, že až moc kopíruje rytmus hudby. Že musí být maličko před ním nebo maličko za ním, ale ne přímo v rytmu. Proto vymýšlím každý scénický prvek samostatně. Je nutné samostatně nacvičit hereckou chůzi, samostatně text, každý v jiném rytmu, a teprve pak je poskládat.

- HN: Proto vás Češi stále zvou, abyste tu inscenoval další a další díla?

Asi se jim líbí vizuální stránka mých představení. Jedna z techniček v Národním divadle vzala na zkoušku svého šestiletého syna, který divadlo normálně nesnese. Ale když viděl 1914, řekl, že by šel klidně i podruhé. To je pro mě nejcennější. Když zapůsobíte na šestiletého kluka, znamená to, že vaše představení může oslovit každého, koho byste popadli na ulici.

- HN: Budete inscenaci 1914 ladit ještě po premiéře?

Asi ano. Ještě při poslední zkoušce jsme deset minut nacvičovali jednu scénu až do chvíle, než přišel první divák. Pořád vím, kde máme rezervy.

- HN: takže kdy představení 1914 bude hotové?

Oblíbil jsem si baletku Suzanne Farrellovou. Před lety jsem se jí ptal, jak je možné, že se po jevišti hýbá s takovou ušlechtilostí. Pokrčila rameny a odpověděla, že už to cvičila tolikrát, až sama neví. Představení 1914 je stejné. Musí se zkoušet pořád dokola, dokud nebudou všichni hrát zcela automaticky. Teprve pak se podvědomě uvolní. A celá inscenace 1914 začne fungovat tak, jak má.

Autor: Frank Kuznik, Hospodářské noviny