29.04.2014

Prales lidských vztahů

Ostrovského komedie o pěti dějstvích Les skýtá dnešnímu inscenátoru daleko větší možnosti než žánrové obrazy ze života kupeckého nebo úřednického. Už sám název hry je dvojznačný: znamená konkrétní les, o nějž se handrkují statkářka s obchodníkem, ale má i symbolický význam poukazující k neúprosnému boji o život v pralese staré Rusi a nejen v ní (v tomto smyslu je hra dodnes aktuální).

Hra má poněkud komplikovaný děj, v němž se proplétají vztahy obchodní, rodinné a milostné. Zvláštní funkci v něm přísluší dvojici herců se symbolickými jmény. Nešťastlivce hraje Igor Bareš manýrou kočovného tragéda, jež obsáhne patetické, chvílemi až extatické kazatelství i opravdový soucit a morální rozhořčení nad lidskou bezohledností. Šťastlivec Vladimíra Javorského ztělesňuje rub vážnosti, úlohu i typ pokleslého komika, oč méně důstojného, o to proměnlivějšího a chytrácky protřelejšího. I když první z herců je se statkářkou spjat příbuzenským vztahem, ve dvojici převažuje distancovaný postoj nežádoucích návštěvníků. Režisér Michal Dočekal se rozpomněl na svou někdejší inscenaci Čekání na Godota a pojal (s narážkami na Becketta, ale i mnohé jiné klíčové texty – Hamleta, Leara, Fausta) dvojici herců jako bludné poutníky a čekatele. Tvoří tulácký kontrast a kritický komentář ke statkářské usedlosti, ale vyvolávají též existenciální témata absurdity a smrti (přinášejí si rakev, toto poslední lože).
Středem dění zůstává ovšem majitelka panství a vdova (obě role fungují jako rozhodující dějové impulzy) Gurmyžská, která poskytla Ivě Janžurové parádní příležitost a ta ji perfektně využila se všemi odstíny panovačnosti, koketérie, rozmazlenosti, lakoty, krutosti a pokrytectví. Jejím partnerem ve hře hmotných zájmů je negramotný, avšak prohnaný obchodník Vosmibratov.
Úprava Suchařípova překladu, kterou provedl režisér spolu s dramaturgem Janem Tošovským, vypustila dvojici okrajových postav, ulízaného zbohatlíka Milonova a bývalého kavaleristu Bodajeva, a jejich replikami obdařila právě Vosmibratova. Vladislav Beneš se tak mohl blýsknout řadou případných glos, ale zároveň se jeho autentický primitivismus dostal do rozporu s levně získaným důvtipem.
Gurmyžská je i rozhodujícím činitelem záležitostí milostných. Schovanka Axjuša v rozhořčeném podání Pavly Beretové dlouho odolává její zlovůli.
Posléze ztrácí naději a rozhodne se řešit zoufalou situaci sebevraždou utopením. Na rozdíl od své blíženkyně z Bouře však zásluhou Nešťastlivce přežije a získá i milovaného, až dojemně slabošského Petra (tedy Filipa Kaňkovského). To nedostudovaný gymnasista Bulanov (Igor Orozovič) je jinší chlapík. Poníženě obletuje značně starší, leč stále chytlavou statkářku, aby v pravou chvíli odhalil své potměšilé mocenské choutky.
Obdobný, byť daleko skromnější záměr sleduje i komorná Ulita (Johanna Tesařová). Nejenže se ke své paní poníženě lísá, ale horlivě jí též slouží jako všudypřítomná informátorka, tedy osobní fízl. To není zdaleka vynález našeho, minulého nebo předminulého století. Odlišnou tvářnost služebního údělu představuje lokaj Karp Ladislava Mrkvičky – línou lhostejností, typicky ruským "ničevoismem" je schopen všechno přečkat.
Scéna Davida Marka ruší realistický iluzionismus vysokým prázdným sálem s výhledem na nebe. Před zraky diváků přinášejí sluhové potřebné kusy mobiliáře a ze záznamu zní hlas Petra Pelzera popisující jednotlivá prostředí tak, jak jsou zapsána v autorských poznámkách.
Závěrem kruté komedie Nešťastlivec vysloví soud nad světem, kde: starý báby si berou gymnazisty a mladý holky skáčou do vody, a oslaví hereckou profesi pro její údajnou opravdovost.
Podle Ostrovského scénické poznámky herci pomalu spolu odcházejí. V nynější verzi po Šťastlivcově: jdem, následuje: zůstanou stát uprostřed jeviště. Jako u Becketta.


Zdeněk Hořínek, Divadelní noviny

Autor: Zdeněk Hořínek, Divadelní noviny, Foto: Martin Špelda