4.04.2014

Může jeden Dobrý Tartuffe změnit divadlo?

Režisér Jan Nebeský Moliérovu klasickou hru Tartuffe použil ke kritice divadla i herců hrajících cokoliv v čemkoli. V inscenaci Tartuffe Impromptu! si ovšem divadelní radost užívají herci i diváci.

Slůvko impromptu pochází z francouzštiny, čte se "emprompty" a znamená spatra, spontánně, „tak, jak to leží a běží“. V hudbě to bylo původně pojmenování skladby komponované bez přípravy, improvizované.
Herci Národního divadla v režii Jana Nebeského, který je tentokrát také autorem scény a kostýmů, neimprovizují, ale „slasti ze hry jako takové“, spontaneita a rychlé tempo včetně dryáčnicky přisprostlých výstupů „tak, jak to leží a běží“ dávají Moliérově frašce punc svěžích variací na známá témata: láska a neláska, pravda a lež, čest a podvod, peníze a moc.
Téměř kanonický text je totiž přetaven v tyglíku účinných divadelních prostředků a je z něj moderně působící a nakonec i stylově čistá podívaná, herci si užívají radost na scéně a diváci s nimi. Směsice profesionality, energie a chytrosti jde z představení ve Stavovském divadle nevídaná!
Poprvé se Tartuffe na scéně objevil roku 1664 v rámci nákladných královských Versailles impromptu, u nás překládaných jako Versaillské improvizace.
Hlavní hrdina Tartuffe se stal synonymem pro pokryteckou zbožnost. Kritika svatouškovství popudila vrchnost tak, že Moliérově herecké společnosti bylo hned několikrát zakázáno hru provozovat a Moliére zašel tak daleko, že ohrozil existenci svého divadla. Trvalo celých pět let, než se finální verze hry o pěti dějstvích pod názvem Tartuffe aneb Pokrytec mohla konečně hrát.
Co ale s kritikou svatouškovství dnes? A dovedeme si představit, že by bylo možné divadelní hru či inscenaci kvůli dobře mířené kritice zakázat? Lze se dnes snažit o podobný skandál a pouhou divadelní inscenací něco riskovat? Tak daleko Jan Nebeský v Národním divadle nezašel, ale asi nejsem jediná, která si všimla náznaků volajících svou nejednoznačností po interpretaci.
V hledišti lze zažít něco, co starší ročníky diváků pamatují z dob bolševické divadelní cenzury. Lze z představení vyčíst více, než tvůrci chtěli říci? Nebo to opravdu chtěli říci?
Nebeský Moliérovu hru zřejmě použil též ke kritice divadla, ke kritice herců hrajících cokoliv v čemkoli a pod kýmkoliv. Pokud to byl režijní záměr, lze pogratulovat ke koncepci, v níž divadlo o divadle (Národním divadle) je nosným tématem souvisejícím s tématem Tartuffa, hry na čestného člověka.
Kabaretně laděnými výstupy jsem se nechtěla nechat ošálit a začala sama asociovat a nalézat jinotaje a odkazy. Zda se taková věc stane při sledování této inscenace také mladším ročníkům v hledišti, netuším, ale pro mne byl proud asociací tak silný, že jej zde nemůžu pominout.
Tartuffe v pojetí Karla Dobrého není hybatelem děje, ale obětí Orgonovy lásky. Jeho Tartuffe nesmělost nehraje, ale je většinu představení skutečně nesmělý. Jako by se bál toho, že bude hrát stejně pokryteckou hru jako Orgonova rodina, používat podobné herecké prostředky jako kolegové.
Ne Tartuffe, ale všichni ostatní představují (tedy hrají) cosi prohnilého v Orgonově rodině i v divadle. Ne Tartuffe, ale Orgon v podání Davida Prachaře je hlavně v mimoslovním jednání manipulátorem a pokrytcem. Je do Tartuffa zamilovaný stejně jako jeho matka Paní Pernellová (Jaromíra Mílová) nebo jako jeho žena Elmíra (Kateřina Winterová) a chtivý i lásky fyzické. To proto riskuje a dává všanc svou rodinu i divadlo. To jeho láska k Tartuffovi a přátelství k herci „odjinud“ je modem vivendi celé inscenace. Chce rodinu i své divadlo zachránit od přetvářky?
Jaký význam máme přikládat tomu, že Karel Dobrý se na scénu Národního divadla, respektive do Orgonovy rodiny za pomoci motorové pily doslova vláme?
Bude moci Karel Dobrý, nový člen hereckého souboru Národního divadla, hrát na hlavní scéně, která se dlouhodobě potýká s krizí identity, v tak dobrých režiích, jako v podzemním Studiu hrdinů hraje pro několikanásobně méně diváků Opričníka, za kterého byl nedávno odměněn Cenou Alfréda Radoka?
Témata, o nichž hovořím, si Nebeský připraví již předehrou k celému večeru. Na předscéně stojí v levém portále piano, na které preluduje jazzman Milan Svoboda, neformální předehru ke hře tvoří příprava Dobrého a Prachaře na začátek. Z úst Davida Prachaře stále ještě na předscéně slyšíme brechtovsky pojatý „prolog“.
Jako by samotná přítomnost Karla Dobrého, nikoli ještě Tartuffa, vždyť hra ještě nezačala, pod střechou Národního divadla mohla cosi změnit. Myslel to Nebeský tak, anebo jinak? Tuto a mnoho dalších otázek si intelekt diváka může klást celých devadesát minut a zároveň může být celou dobu u vytržení z podívané a z energie, která se přenáší z jeviště do publika, jako by to bylo to nejdůležitější, co se vlivem Tartuffa – Dobrého v tomto domě změnilo.
Impresário Nebeský převzal titul od maďarského režiséra Gábora Tompa, který hru ve Stavovském divadle pro nemoc nedozkoušel, a Nebeský měl na inscenaci pouhý měsíc.
To není příliš mnoho času na přípravu a na zkoušení. Scéna je nenáročná. Stačí rodinný stůl, okolo něhož si představíme lehce pokoj. A kostýmy? Vzadu je dlouhá tyč s navěšeným šatstvem z fundusu na ramíncích, kostýmy, které si herci oblékají, vznikly nejspíš pro tuto inscenaci, přesto působí, jako by se bralo z toho, co už tu je.
Sázka na Nebeského Národnímu vyšla. Také díky nápadu přizvat ke spolupráci Milana Svobodu, který do hry napsal čtrnáct písní a hudbu, která zní pod půlkou inscenace. Herci mají svá sóla vypracovaná technicky tak dokonale, jako by dělali konkurz do některého ze slavných muzikálových kousků. Ale ten kousek už je zde, tady a teď.

Autor: Nina Tiliu, Aktuálně.cz, Foto: Martin Kámen