26.03.2014

LES - Hemžení směšné i ubohé

Michal Dočekal proměnil Ostrovského Les v groteskní komedii mravů, která dnešní společnost ukazuje jako směšnou sebranku, v níž není jediného upřímného tvora a kde se také vše doslova vyrábí – od zvuků až po city. Režie svou vizi rozehrává pozvolna a až v druhé části začnou nápady, gagy a improvizace odkrývat důmyslně vybudovaný skelet a kolotoč trapností pak výtečně graduje.

Dočekal svůj výklad opírá o Ostrovského text, který přesně zaznamenává směšné pohyby ve společnosti, jimiž si různí jedinci dodávají důležitosti. Režie tento základ zvýraznila, a proměnila tak ve velkou hru plnou pokrytectví a falše, v hemžení, které je stejně směšné jako ubohé. Jediné slovo tu není pravda, všichni přehrávají jako ti nejhorší šmíráci. Ostatně Dočekal Les inscenoval na závěr své éry v Komedii a i tam veškeré dění pojal jako paralelu divadla, velké scény světa, kde aktéři jen hrají přidělené role. Do tehdejší inscenace ještě ale v různých hravě vkomponovaných narážkách a citacích promítl i blížící se konec svého působení v Komedii.
V Národním divadle ovšem přitvrdil: jeho podobenství je mnohem krutější, nemilosrdně výsměšné, což ještě umocňuje tím, že odmítá jedinou pozitivní figuru. Každý tu hraje svou ohavně vypočítavou hru, i ti, kteří mají hraní v popisu práce – dva kočovní herci – tragéd Nešťastlivec (Igor Bareš) a komik Šťastlivec (Vladimír Javorský). Ti se náhle zjeví na panství statkářky Gurmyžské, přičemž Nešťastlivec je její synovec. Oba jsou také pěkní ptáčci, ale uprostřed vypočítavých studených čumáků jsou aspoň pěkně živí: hystrioni, šašci, posměváčci a tlučhubové. Javorský ve Šťastlivci tak trochu zopakoval Plzáka z nedávné Zahradní slavnosti, ale Barešův Nešťastlivec ani v estrádně pojatých klauniádách neztrácí jakýsi spodní nevyslovený tón, smutnou rezignovanost, do níž se pak v závěru oba definitivně pohrouží. Své herecké profese de facto předají shromážděné společnosti, neboť její příslušníci se po všech peripetiích jeví jako přesvědčivější dramatičtí umělci. Statkářka Gurmyžská prodala les, aby měla peníze pro svého mladého gigola a i ostatní dosáhli svého, ale nic pěkného to celkem není.
Janžurové studie životní nejistoty Inscenace je i po formální stránce vynalézavá a udržuje zajímavý, obrazivě abstraktní styl, který i výtečně rozbíjí realistickou linku příběhu. Tomu všemu dopomáhá scéna Davida Marka v ironických metaforách pracující s náznakem. Jedna velká haluzna, do níž spomocníčkové přinášejí či odnášejí řady divadelních sedadel, židle a stůl. Jedná-li se obchodně, výstup se exponuje před zataženou oponu, pak se zase vše uklidí a jede se dál. Po obou stranách jeviště se tyčí vysoké stěny z dřevotřísky, které jsou zatažené závěsy, ocitáme-li se v lese, závěsy se rozevřou, ve stěně se objeví dvířka, iluze prosvětleného lesního prostoru je dokonalá stejně jako směšná. Ana této hraně se režisér s výtvarníkem pohybují od samého začátku.
S tímto uchopením souvisí i další významová rovina – jediná místnost, v níž se vše děje, je zároveň jakýmsi nahrávacím studiem – trčí tu klavír a na horizontu je velké prosvícené "akvárium" s různými serepetičkami, které je třeba otírat prachovkou. Občas tam lze zahlédnout zvukaře, který vyrábí různé ruchy a zvuky. Později je vidět, že v té prosklené kobce jsou i hudební nástroje a že je rozdělená skleněnými deskami. Nakonec se promění i ve vodní živel, do kterého skočí nešťastná Axjuša. Studio připomínají i červená světla nade dveřmi a dojem stálého vyrábění čehosi umělého a přestylizovaného a nepřirozeného posiluje i deklamace scénických poznámek, často předstihujících samotnou akci, případně proslovovaných v protikladu k ní.
Jak již bylo řečeno, první půlka musí teprve najít svůj rytmus, asi by prospělo i krácení, ale s příchodem Šťastlivce a Nešťastlivce začíná být inscenace živější, střihy ostřejší a také se víc uplatňuje vyhrocená exprese, která je v tomto pojetí plně na místě. Postavu statkářky Gurmyžské hraje Iva Janžurová, je to na jedné straně parádní úkol pro herečku zralého věku, ale zároveň nesmírně zrádný, protože může uvíznout v pasti jednostrunné karikatury dámičky namlouvající si, že lze zastavit věk. A to tím spíš, že jde o typ dnes tak frekventovaný. Také kostýmem tu předem bylo řečeno hodně – Gurmyžská má blonďaté vlny a přezdobené, vlající kreace. Iva Janžurová se ale vystříhala veškeré manýry, která by ji mohla zavést na scestí, nenechala se strhnout ani k lacinému komikování. Naopak její výkon je přesný i tam, kde je třeba zdůraznit směšnost počínání – tam, kde láskyplně "kvoká" a obvíjí se kolem Bulanova (rovněž přesný Igor Orozovič), mladého muže vybaveného především efektní muskulaturou. Janžurová ale nehraje jen "komickou starou", ale nabízí brilantní studii životní neukotvenosti a nejistoty, odvíjející se od tušení promarněného života. Do prezentovaného panoptika dobře zapadají i další: podivný milenecký pár – vzdorná a přidrzlá Axjuša (Pavla Beretová) a nevzrušeně se poflakující Petr (Filip Kaňkovský), cynický spekulant Vosmibratov v podání Vladislava Beneše či služka Ulita, kterou Johanna Tesařová pojala jako pletichářku a potrhlejší alter ego Gurmyžské. A ještě sluha Karp v úsporné až nezúčastněně výmluvné stylizaci (Ladislav Mrkvička).
Přece jenom se zdá, že jisté usazení poměrů v Národním divadle speciálně činohře prospělo, po Nebeského inscenaci Tartuffe Impromtu! je tu další povedená úvaha, která téma morálního úpadku ukazuje sice ve vyostřeně groteskní podobě, ale zároveň jí nechybí svěží a zábavná divadelnost.

Jana Machalická, Lidové noviny, 25. 3. 2014

Autor: Jana Machalická, Foto: Štěpánka Stein a Sálim Issa