27.11.2013

Jedenácté přikázání není jen fraška, ale proud energie z jeviště do hlediště

Z více než sto třicet let staré frašky Jedenácté přikázání zůstala na scéně pražského Stavovského divadla sotva zápletka. Zato se po scéně ve zběsilém tempu prohání několik vskutku originálních komických figur, které svědčí o tom, že herci národní činohry ještě nezapomněli řemeslo. Pro ně a pro režiséra inscenace Davida Drábka je oblíbená měšťanská situační fraška z roku 1882 vlastně jen záminkou k nespoutané hře s postavami Františka Ferdinanda Šamberka, dobovými kontexty i volnými asociacemi a bizarními nápady.

Komediální podívaná se roztáčí kolem staromládenecké přísahy a zapřené manželky jednoho ze čtyř kamarádů. Je vypravená elegantně a s prvorepublikovou nostalgií , ve stylu černobílých modernistických vzorů. Oproti původnímu textu v mnohém přitvrdila, nezříká se ani drastického humoru a politicky nekorektních vtipů.

Facelift na scéně
Ústřední čtveřice kamarádů prošla stejně jako všechny postavy Šamberkovy frašky nepřehlédnutelným faceliftem. Drábek sice důsledně vyšel ze staromládenecké typologie naznačené autorem, ale v rauši své poněkud zlomyslné a mírně infantilní hravosti ji společně s herci dovedl ad absurdum. Soukromník Voborský, jenž v panice vydává manželku za svou dceru, není v podání Saši Rašilova jen koketní pantáta, ale pravověrný děvkař. Čeká dítě se švagrovou. Svůj cynismus zručně zakrývá šviháckou roztomilostí a citovým vydíráním. Major ve výslužbě Jičínský se v Šamberkově hře opakovaně nechá slyšet, že se mu ženské definitivně zprotivily. David Matásek v této roli vystřihne naprosto přesvědčivou a do jemného detailu dovedenou komediální kreaci: homosexuálního zupáka. Úsudky alkoholika Střely se už v původním textu ocitají za hranicí demence, jinak by ani zápletka s jeho domnělou dcerou alias Voborského manželkou Emmou nemohla fungovat. Jan Bidlas ovšem Střelu hraje jako smrdutého syfilitika s pěnou u úst. V tomto případě inscenace opravdu balancuje na hraně vybrané nechutnosti, ale kupodivu i tenhle drastický gag většinou režisérovi vychází. Poetickou proměnou naopak prošel původně obtloustlý mamánek Beránek. Martin Pechlát ho proměnil v mimoňovitého čahouna, který se dokutálí do Voborského domu po Vltavě v zorbingové kouli skoro jako placentě.

Velkým překvapením inscenace je komediální talent Martiny Preissové. Voborského sexuálně frustrovanou manželku Emmu hraje jako těžkou neurotičku obdařenou zábavnými tiky. Nedospělé stvoření vypiplané bohatými rodiči v umělém světě dobřichovické vily se pak konečně najde v roli dítěte, kterou sehraje pro manželovu záchranu. Drábek podváděné manželce také připsal jednu ze svých nejlepších hlášek: Co by lidé v Africe dali za naši lásku! Půvabné postavy Emmy a její sestry Julie dotvářejí vynikající kostýmy Simony Rybákové, které vtipně využívají vzorů a tvarů kubistického porcelánu. Drábek není jen režisér, ale především originální autor, divadelník, který vše podřizuje své imaginaci. V inovovaném textu Šamberkovy frašky tak objevujeme i mnohé obsedantní motivy jeho vlastních her, kterých napsal více než dvacítku. Neodpustil si třeba svůj oblíbený vtípek s inverzí sexuální identity. Většinou ale tyhle momenty vplývají do původního textu docela spontánně, stejně jako originální cestovatelské prostředky Voborského návštěv na jeviště Stavovského divadla. Jsou jako vystřižené ze Zemanových filmových animací, které Drábek miluje, ale zároveň souzní i s prvorepublikovým okouzlením technikou, takže v kontextu komedie nepůsobí rušivě.

Revitalizace Šamberka
Drábkův pokus o současnou revitalizaci Šamberka je legitimní. Podobné postupy, jaké v Jedenáctém přikázání použil, známe z vynikajících německých inscenací, které jsme nedávno mohli vidět i v Praze: ze Španělské mušky v režii Herberta Fritsche nebo z kusu Reného Pollesche Sbor se šeredně plete. V jednotlivostech, jako je například jedinečná kreace Davida Prachaře v připsané roli Mouchy, se s nimi může Drábkův opus klidně měřit. Ale celek byl v případě berlínské Volksbühne, kde obě zmíněné inscenace vznikly, přece jen vystavěn o poznání důmyslněji a artistněji. Možná je určitá robustnost českému prostředí a humoru přirozená, ani Šamberk se koneckonců v lehkosti a rafinovanosti se svými tehdejšími francouzskými souputníky, komediografy Labichem a Feydeauem, měřit nemohl, možná ani nechtěl.

I kdyby Drábek svou autorsko-režijní variací na Jedenácté přikázání dosáhl jen toho, že z jeviště Stavovského divadla zase jednou proudí společná energie herců ochotných hořet v této bláznivé produkci, nebylo by to málo. Naštěstí se mu povedlo i leccos navíc.

Praha, Národní divadlo, premiéry: 21. a 22. listopadu, nejbližší reprízy: 28. listopadu a 2. prosince

zdroj: Hospodářské noviny

Autor: Marie Reslová, Hospodářské noviny, Foto: Pavel Hejný, ND