4.06.2013

Lekce z dějin psychiatrie

Hra italského autora Stefana Massiniho Ohlušující pach bílé, kterou nyní uvedlo Národní divadlo, posbírala v Itálii několik cen. A sotva lze přehlédnout, že Massini patří ve své vlasti k oceňovaným dramatikům, především se systematicky věnuje aktuálním společenskopolitickým tématům. Píše hry o holokaustu, genocidách, objednaných vraždách, diktaturách, zkrátka bezpráví a nesvobodě všeho druhu. Velký úspěch měl například s textem o Anně Politkovské a naposledy i s trilogií o bance Lehman Brothers, kterou psal v letech 2009–2012. Italská kritika ho za jeho hry chválí a hrají mu v nich špičkoví italští herci, například Politkovskou ztvárnila Ottavia Piccolo.

Komorní hra Ohlušující pach bílé je ovšem hodně problematický text. Autor se zde pokouší provést diváka labyrintem zmučené duše člověka, který trpí duševní poruchou a z reality se propadá do halucinací a fikce až tak, že už není schopen rozeznat hranice mezi těmito dvěma světy. Tím jedincem sužovaným běsy není nikdo jiný než velký umělec Vincent van Gogh a hra líčí krátký výsek z jeho života – průběh jednoho dne z mnoha, které malíř strávil v psychiatrické léčebně. Potíž tkví ovšem v tom, že přibližně v půlce se hra nejprve přelomí do jakési modelové fáze, kdy nastupuje zvrácený lékař Vernon-Lazare (v podání Filipa Rajmonta jde přímo o sadistického hajzla), který si ve funkci ošetřujícího psychiatra léčí své pocity méněcennosti (též maluje) a diktátorský komplex. K ruce má dva ošetřovatele – přiboudlé pochopy (Radúz Mácha a Petr Motloch), kteří by sami potřebovali léčbu a se zvrhlým potěšením plní jeho příkazy. Nepřesvědčivé podobenství o manipulaci se vzápětí posune k lekci z dějin psychiatrie – na scénu vstupuje další lékař, zastánce nových metod doktor Peyron (otcovsky empatický František Němec). Vyznává zejména psychoanalýzu a hypnózu, kterou vmžiku počne na pacientovi uplatňovat, což má tak trochu parametry nechtěné karikatury.

Kdyby Massini zůstal u niterné psychologické studie rozpolcené mysli, úplně by to postačilo. Toto téma zprvu rozvíjí velice autenticky, bez doslovnosti, ilustrací a jiných rušivých momentů. V režii Lucie Bělohradské je to také velká příležitost pro Karla Dobrého jako Vincenta, kterému výborně přihrává David Matásek v roli jeho bratra Thea. Děj se odehrává v místnosti, která se podobá neprodyšně uzavřené vězeňské cele s holými bílými stěnami, a je nesnesitelně vysvícená studeným světlem zářivek. Sem nikdo nepronikne bez dovolení a Vincent v bílé noční košili strnule sedí na posteli a hledí prázdným zrakem. Když konečně začne komunikovat, střídá stavy, kdy realisticky, ba dokonce s jakousi ironií posuzuje situaci, s propady do totálního amoku a pak zase do dalšího zmrtvění. Dobrý hraje přesvědčivě a ve stále tenzi, jako by jeho tělo a mysl spolu nepřestávaly svádět boj, chvílemi je jako křehký stvol, který se co nevidět zlomí, pak zase škemrá, útočí, řve. Matáskův Theo se snaží být věcný, trochu chlácholivý, ale občas i on vypadne ze svého klidu a je nervní a bezradný. Jejich duel režie stupňuje do překvapivých poloh, a jak se nakonec ukáže, především pomocí něj divák vstupuje do nepřehledných duševních stavů hlavního hrdiny, který trpí, aniž by mu bylo pomoci. Co je pravda a co fikce, se začíná rozpíjet a stávat neuchopitelné stejně jako Vincentovo vědomí...

Massiniho osm let starý text je ale v každém případě kvalitativně nevyrovnaný, a i když nabízí dvě výrazné herecké příležitosti, které se v české inscenaci určitě naplnily, bylo by mnohem zajímavější vybrat z jeho tvorby něco jiného. Novějšího a také aktuálnějšího, zejména jeho politicky zaměřené hry by se hodily mnohem lépe.

Jana Machalická, Lidové noviny, 4.6.2013

Autor: Jana Machalická, Lidové noviny, Foto: Hana Smejkalová