8.04.2013

Z prachu hvězd

Tady Kája, tady Kája... Slyšíte mě? celé dny vysílá stárnoucí autistická radioamatérka v zoufalé snaze ukázat, že přece nemůžeme být ve vesmíru sami. Mnohem horší ale je, že ona i její sestry jako by byly samy na světě: stárnoucí, nenaplněné, uvězněné pod návalem neuróz. Smutně, byť s trochou humoru o tom vypráví Lenka Lagronová ve hře Z prachu hvězd, kterou v premiéře uvedlo pražské Národní divadlo na podkrovní scéně Kolowratu.

Lagronová je z těch nemnoha českých dramatiků, kteří dovedou třeba i o tragédii všednodenní banality psát nebanálním, "netelevizním" jazykem, se svébytnou poezií a jistou mírou abstrakce. Ve hře Z prachu hvězd spolu pětice nešťastných postav jen zřídkakdy vede dialog, většinou se spíše míjejí v monolozích prolezlých osobními traumaty, bolestmi a obsesemi, jež se coby téma každé z postav neúnavně vracejí – a právě tudy se do hry dostávají i neokázalé, nenabubřelé duchovní přesahy ke kosmu, Bohu a lidské existenci. Tři sestry po sezoně Z tohoto pohledu je sympaticky paradoxní, že režisér Štěpán Pácl se scénografem Andrejem Ďuríkem tuto nejednoznačnou hru zasadili do scény bezmála ve stylu kuchyňského realismu – včetně skutečně fungující trouby a ledničky, která svým neustálým hučením volá po pozornosti (konkrétně po silném nakopnutí, po němž na chvíli hučet přestane) vlastně podobně jako postavy hry. Hvězdnou oblohu připomíná nanejvýš plakát: hraje se ve stísňující, klaustrofobicky působícím bytě, jehož stěny z pletiva mu propůjčují vzezření morbidní králíkárny.
Obývají ho hlavní postavy hry, tři sestry s konečnou platností po sezoně, které ztrácí poslední zbytky naděje. Kája Jany Bouškové je dojemným, neohrabaným stvořením, které jen nerado opouští svůj svět, a nakonec je možná překvapivě tou nejnormálnější ze všech. Táňu irituje i přitahuje sen o muži v širokých džínách, který se jí neustále vrací – v podání Taťjany Medvecké si chce uchovat kus mladického espritu, ale většinou v té zoufalé snaze působí spíš dojemně. Dáša Petry Špalkové už docela zatrpkla, a tak se snaží zabavit se pečením bábovky. Všechny pod více nebo méně průhlednými slupkami ukrývají bolavý vnitřní svět neuróz a mindráků, který jim brání žít.
Křehké prázdno Všem třem, ale vlastně i celé inscenaci, dominuje Matka v podání výtečné Jany Preissové: zlostná, krutá, necitelná, trochu jako Marta z Albeeho hry Kdopak by se Kafky bál, která zestárla a přišla o svého sparingpartnera George. Své dcery trýzní řečmi o tom, že nic neprožily a že už je pro ně pozdě, neustále mluví o tom, co všechno sama v životě dokázala a jak žila – ve skutečnosti ale v křesle před zrnící televizí už proseděla tolik času, že jí dekor a barva jeho potahu prostoupily na šaty. Smutnou čtveřici doplňuje adekvátní mužský prvek: Jarda, nový soused, jejž Jan Hartl hraje jako ušlápnutého, zakřiknutého outsidera, který by moc chtěl být zábavným společníkem – a z obavy, že ostatní poznají, že vůbec není zajímavý, se už poosmé přestěhoval. Jeho obsesí a refrénem jsou chlebíčky, které sám připravil a přináší na seznámenou; nejspíš už trochu okoralé, jako všechno v tomhle domě.
Štěpán Pácl, který už před sedmi lety na DAMU úspěšně inscenoval Lagronové hru Království, si s tímto typem her viditelně rozumí. Občas upoutá pozornost důvtipnou metaforou či obrazem, ale především stojí pokorně v pozadí a citlivě pracuje s herci, ve shodě s textem staví spíš na náladě než na situacích. Výsledkem je křehká, citlivá inscenace pro vhodně naladěného diváka: intimní hra o potížích s intimitou, o vnitřním prázdnu a přetlaku. Nepříjemná, posmutněle vtipná a svým způsobem očistná. Na konci se zdá, že by se v prachu hvězd mohla přece jen najít naděje – jen není tak docela jisté, že to není jen další klamavý záblesk v té podivné bezútěšné králíkárně.

Michal Záhalka, Hospodářské noviny 8. 4. 2013

Autor: Michal Záhalka, Hospodářské noviny, Foto: Hana Smejkalová