8.12.2012

Troilus a Kressida o stavu světa

Žádná ze Shakespearových her nevyvolává tolik otázek jako Troilus a Kressida. Ačkoli vznikla v sousedství slavných her včetně Hamleta, žánrově do nich nezapadá. Je právě tak hořkou komedií jako satirickou tragédií. Záleží na tom, pro co se inscenátoři rozhodnou.
Režisér David Radok cíleně škrtal či slučoval postavy (ze dvou kuplířů vznikl jeden Thersites pohybující se volně mezi tábory Řeků a Trójanů), přesouval či rozděloval repliky mezi jiné postavy, skládal monology z vět roztroušených v textu, který tím ale nikterak neutrpěl, naopak, vyloupl se z něho kompaktní celek jako z dobře zrestaurovaného obrazu.

V Radokově inscenaci nejde o lásku Troila a Kressidy, o trójskou válku ani o malicherné spory mezi řeckými hrdiny. Respektive jde o toto vše, nahlíženo ovšem z vyšší perspektivy stavu světa, jenž pozbyl řádu a tím jako by se zastavil, ustrnul v nekonečném marasmatickém okamžiku a ztratil motivaci k dalšímu otáčení. Čest, odvaha, hrdinství, čistota a láska ztratily na významu a staly se jen prázdnými slovy, jež lze snadno obracet v jejich opak.
Sedm let se táhnoucí válka Řeků a Trójanů uvrhla všechny do absolutní letargie. Inscenace tento pocit sdělí beze slova během pár vteřin po otevření opony. Na prostoru ubíhajícím k nekonečnému horizontu v barvě moře, jehož lhostejné šumění monotónně zní nad vším děním, sedí řečtí bojovníci v nehybných pózách – hodiny? Dny? Roky? Staletí?
A vzadu na mírně se zdvihající šikmě defilují s tichou neúprosností rakve s mrtvými této nekonečné války. Úchvatný obraz, který se vrátí v závěru hry. Jen těch mrtvých přibude, takže pokrývají celou scénu. A Agamemnón opět žvanivým projevem povzbuzuje (už pokolikáté?) agilnost řeckých bojovníků, která vyvanula tak dávno, jako smysl celé této války o jednoho paroháče a jednu kurvu, jak příznačně glosuje Thersites. Hraje se tu o Řecku 1200 let před anebo o Česku 2000 let po Kristu? Nechť si divák vybere.
Radokovo divadlo je nejen chytré a do detailu ve tvaru i významu promyšlené, ale i obrazivé, výtvarně krásné a vystavěné do čitelných situací. Vše se děje na prázdné scéně, kde se s řeckou a trójskou mýtičností snoubí citovaný historicismus budovy Národního divadla a kde kostýmy přecházející od archaických tóg po dnešní uniformy slouží především charakteristice postav (ragbyovsky vycpaná ramena Ajaxe Jana Bidlase či v logo elegance proměněná Helena Sabiny Králové), kde se kouzlí se světlem, zvukem a hlavně mizanscénou.
Radokova režie komponuje scénický obraz o několika plánech, v němž jednotlivec má své přesné místo a každým gestem i slovem skládá smysluplný celek. To vše ovšem bez wilsonovské strnulosti.
Soubor činohry Národního divadla není ale na takovouto práci připravený a Radokův přístup odhaluje jeho slabiny. Od textových nejistot až k problematické souhře, o stylovém sjednocení hereckého projevu nemluvě.
Přesto jsou tu krásné herecké kreace sloužící celku – chladně intrikující a nebezpečný Odysseus Karla Dobrého, hořce provokativní Thersites Vladimíra Javorského, se svým ženstvím marně bojující Kressida Kateřiny Winterové (zvláště v působivé scéně uvítání řeckými bojovníky, kterou režie proměnila v znásilnění), nehrdinský Hektor Martina Pechláta či Kassandra Petry Špalkové marně znovu zažehající své světýlko naděje.
Radok přinesl do Národního divadla a obecně na domácí scénu ztracené umění promyšlené a prokomponované inscenace vycházející z textu k nadčasovému sdělení. Je to divadlo pro ty, kteří se chtějí z jeviště dozvídat něco o stavu světa. A pro ty, kteří z divadla rádi odcházejí s pocitem krásy i podněty k přemýšlení.

Radmila Hrdinová, Právo

Autor: Radmila Hrdinová, Právo, Foto: Martin Špelda