27.08.2012

BLACKBIRD se vznášel nad Mittelfestem 2012 - recenze

Dívka, dospělý muž. První, která najde chvilku po mnohaletém a neúnavném hledání. Proč ten shon? Co mají ti dva společného?

Teatro Ristori (Divadlo Ristori), Cividale del Friuli (Udine) – Velice krásná dívka, dospělý muž. První, která najde chvilku mnoho let po jejich seznámení a po neúnavném hledání.
Proč ten shon? Co mají ti dva společného?
Seznámili se, když byla dvanáctiletou holčičkou, za banálního odpoledne, dne jako každý jiný, během jednoho bezbarvého grilování. A jak už se často stává právě v těch, jež se zdají šedými momenty života, najednou se zjeví duha – ti dva se přiblíží, očichají, hledají se a nebezpečně se přitahují ve chvíli, která bude začátkem katastrofy pro oba.
V tomto světě, kde všechno sklouzává do lhostejnosti a všechno se zdá na dosah ruky, jedinou věcí, jež je přísně odsuzována a na níž se všichni, právem, shodneme, je vztah mezi dospělým člověkem a dítětem.
Problém spočívá v tom, že naše konečná odsouzení bývají často opřena o poznatky vulgárních novinových reportáží a neznají (či se jim nechce poznat) konkrétní případ s jeho detaily a protagonisty.
Je vždy vše tak průzračné (kalné), jak se zdá? Existuje plocha, na níž se dá odpuštění považovat za cíl a člověku vlastní zrůdnost za omluvu? Jsme si jisti, že slabost těla, ta impulzivní kopulační smyslnost, jež nás charakterizuje, nesídlí, připravena k výbuchu jen co bude násilně podrážděna, v každém z nás?
Blackbird Davida Harrowera je vysoce nepohodlný divadelní text, jenž v nás zanechává otázky, které otřásají naší vlastní morálkou, rovnováhou, v níž se každý z nás kolébá či v které jsme obsaženi. Jsme tím, čím jsme, dokud se projevujeme pomocí slov, třeba sedíc na pohovce.
Stačí doušek piva, léto, jež je všeobecně známým synonymem nohou nahoře a podvádění, dvojsmyslný pohled a všichni se případně staneme Rayem della pièce, alespoň do posledního, znepokojujícího obratu.
Je to tak, jelikož tato hra je výstižnou, úsečnou a niterní hrou na kočku a na myš, v níž se role neustále obrací – pokud zpočátku vidíme Raye jako ďábelský a odpudivý stín, dospějeme časem k jeho přijetí, cítíme vibrovat jeho slabosti a jeho lidskost, skoro jako kdyby do toho víru událostí byl hozen násilím. V jednu chvíli dokonce zapomeneme na věkový rozdíl protagonistů, cítíme upřímnost citu, jenž se po příliš dlouhé době znovu zabarvuje. A je to právě v tento moment, kdy díky Harrowerovi pochopíme, že víc, než muž, který prožíval nejlidštější cit, ať už špatný nebo ne, zničila dívce život pokrytecká a kastrující společnost – ukazující prsty, povídačky lidí, donucení žít ve stále stejném domě, proces prožitý skoro ve vedlejší roli s předem daným rozsudkem.
Po té, ke konci, přijde další obrat na scéně – zatuchlý úředníček, který udělal vše pro to, aby si vybudoval nový život, si našel přítelkyni, avšak vztah, jejž má k její dceři, vrhá kosý stín na jeho přítomnost.
Je to úchyl? Nebo jsme to my, kteří vnímáme věci moralisticky a předpojatě? Či je to muž, jemuž odtrhli život a lásku a jenž v té dívce hledá holčičku, kterou musel před lety opustit?
Ponořená do chladných neonových světel sterilně bílé a klaustrofobicky působící kanceláře, konfrontace/střet je jako tikající bomba. Rušná, úsečná, bolestivá a podpořená znepokojivou hudbou. Dobrá režie, jež těží ze stálého a věrohodného nášlapu v prostoru, který by v jiných případech působil monotónně, a z vynikajících herců (Jiří Štěpnička jako Raymond a Jana Pidrmanová jako Una), již se fyzicky a verbálně střetávají připomínajíce Erose a Thanatota v nekonečném míchání karet.

Blackbird
David Harrower
překlad: David Drozd
dramaturgie: Iva Klestilová
režie a scéna: Jiří Pokorný
hudba: Petr Kofroň
kostýmy: Zuzana Krejzková
hrají: Jiří Štěpnička (Raymond), Jana Pidrmanová (Una), Helena Němcová (dívka)
produkce: Národní divadlo, Česká republika, Praha


Omar Manini - 23.07.2012
http://lnx.whipart.it/teatro/8741/mittelfest-blackbird.html

Autor: Omar Manini , Foto: Hana Smejkalová