23.11.2016

Složitost lidského bytí

Dramaturgie činohry Národního divadla se zasloužila o úspěšný počin, když uvedla na Nové scéně text René Levínského Dotkni se vesmíru a pokračuj.

Levínský v něm rozvíjí tematiku, již započal Poincarého domněnkou, kterou ve Vile na Štvanici hraje Soubor Tygr v tísni.

V obou případech je námětem věda, vědecké bádání, vědci a jejich odpovědnost za výsledky zkoumání. Dotkni se vesmíru a pokračuj se zabývá genetikou; biochemik Bohumil Plánovský objeví mechanismus evoluce, předpoklady pro vytváření nových organismů – což umožňuje i vznik nového člověka. Mimo to začne v genomu hledat zašifrovaný boží vzkaz. Za inspirační zdroj svého textu označuje Levínský úsilí lotyšského židovského matematika Ilji Ripse, jenž se snažil v tóře – základním dokumentu judaismu – dešifrovat vzkazy Hospodina.

Levínský je také autor, jenž dovede stvořit přesný model zpodobované skutečnosti, vyvolat plastickou představu prostředí a lidí, kteří v něm existují. Má smysl pro charakteristický detail (např. v této inscenaci kávový rituál s hrnečky) a neméně znamenitou schopnost pracovat s jazykem. Některé repliky, které reagují na současnost, nejsou u něho násilnou aktualizací, ale zcela přirozenou součástí modelu dnešního dialogu. Z jistého hlediska je tak možné vnímat Dotkni se vesmíru a pokračuj jako bystrou konverzační komedii; absurdní scéna mezi manžely Plánovskými je v tomto směru příznačná. I řada reakcí diváků zejména v první polovině představení dokazuje, že Levínského text i jeho inscenace jsou záležitostí pro diváka dobře pochopitelnou; ludickou – hravou – především v rovině zábavy, která má své intelektuální nároky.

Průnik do smyšlených světů

Jenže Levínský není autor tak jednoduchý, je svou divadelní tvorbou i pojetím divadla dítětem doby, již nazýváme postmoderní. Hravost (ludismus) pro něho proto znamená hlavně prostor "osvobozený od všech konvencí, pravidel a tradic, svobodnou volbu jakýchkoliv prostředků a jejich šokující kombinace". Viděl jsem druhou premiéru 8. listopadu, která byla o 10 minut kratší než premiéra první, protože se inscenace vrátila k první Levínského verzi a odstranila další nové motivy usnadňující – a možná i zjednodušující – chápání jednání postav. Ničemu to nevadilo, protože text žádné podrobné vysvětlování nepotřebuje, logická racionalita příčinnosti uspořádaná v lineárním čase je mu vzdálená.

Kromě toho svým vzděláním (teoretická fyzika) a povoláním se Levínský pohybuje ve sféře abstraktní matematiky, která nepracuje s reálnými objekty. Takže je pro něho zcela přirozený průnik do fiktivních, smyšlených světů, které nepotřebují logické kalkulace pojmových interpretací. V tomto principu se u Levínského nejvíce vyjevuje "postmodernistický" způsob odstraňující jakékoliv hranice a meze, když text v materiálu slova – jako literární předloha inscenace – bez jakýchkoliv zábran přestupuje ze skutečnosti do fikce. Provést tento systém a tuto strukturu scénickými prostředky jeviště je nadmíru náročné; občas se dokonce může zdát, že nemožné. (Možná, že film by našel jiné možnosti zpracování.) Levínského text má mnohé scénické poznámky, které nesouvisí ani s dějem, ani s postavami. Jsou svébytným obrazem, jenž přímo a bezprostředně prezentuje imaginaci jako zdroj kultury dotvářející lidské bytí. Pokud divákovi inscenace tyto obrazy – např. jezdce v nevadské poušti, jenž vzhlíží na deltu Nilu – nenabídne a divák bez znalostí textu o nich neví, uniká mu podstatná část smyslu sdělení. Režisér Jan Frič ví, že text tuto obraznou rovinu obsahuje a jistým způsobem ji redukuje na přítomnost iluzivního prvku ve scénografické složce (Nikola Tempír). Snaží se toho dosáhnout průhledem skleněnou stěnou laboratoře do parku, v němž pulzuje barevný všední život, jenž občas usiluje o symbolický vztah k situacím ve vědeckém prostředí. Leč ve srovnáním s tím, co požadují zmíněné scénické poznámky, je to málo na to, aby obraz byl tou složitostí, jíž pronikáme ke složitosti bytí.

Volnost k hledání osobitých hereckých cest

Stejně zásadní význam má pro smysl scénického tvaru i hereckorežijní uchopení postav. Východiskem je reálný základ, jenž nabízí Levínského text, nad nímž je rovněž třeba zbudovat symbolický přesah. Odkazují k tomu už jména postav, neboť téměř všechna se vážou k biblickému vyprávění. To zajisté vyžaduje nadhled, jenž výchozí reálnost postavy nahlíží s patřičnou dávkou stylizace, která je zároveň interpretací. Levínského text k tomu provokuje, aby zároveň ponechal volnost k hledání osobitých hereckých cest.

Faustovská posedlost Davida Matáska jako objevitele zázračného prvku tak nabývá i poloh sebestředného obdivu. Stejně tak Anděla Pavlíny Štorkové v téměř svatém sebeobětování svému vědeckému poslání i milovanému Pacovskému se dostává až k naivním a skoro dětsky infantilním postojům. Penzisté Aloise Švehlíka a Jiřího Štěpničky pak díky svým hereckým zkušenostem předvádějí jemně, leč naléhavě převahu znalostí svých postav o životě a jsou vědoucími komentátory banální denní každodennosti vědeckého bádání, která dojde k závěru, jemuž nechybí idyličnost, ale ani výzva pokračovat v poznávání vesmíru, jehož se vědci dotkli.

Neboť za postavami vyhlíží postavičky podivuhodných mutantů, kteří – jak Levínský píše – "vyhlížejí jako upoutávka na příští díl". Dá se to také chápat jako apel, abychom i my diváci pokračovali v přemýšlení o složitosti našeho bytí. Což koneckonců stvrzuje, že inscenace jako celek má v dnešním činoherním divadle – i Národním divadle – svou přitažlivost pro diváky a dává mu i možnost přesahu podle jeho schopností a potřeb.

Autor: Jan Císař, Lidové noviny, Foto: Petr Neubert