22.03.2012

Ať Komunisti trpí jako my...

Pro českou společnost jsou političtí vězni padesátých let střepinou zarytou hluboko pod kůží paměti, kterou se tělo snaží vytěsnit. Operativnímu vyjmutí se organismus brání, protože tuší, jak by zákrok bolel. Divadelní inscenaci hry Karla Steigerwalda Má vzdálená vlast na Nové scéně Národního divadla můžeme vnímat jako operaci národní paměti, kdy pacient-divák dostává jediné anestetikum ve smyslu názvu jiné hry: Žert, satira a hlubší význam.

Co vše předcházelo? V roce 1980 vydal Josef Škvorecký vzpomínkolesbičky vou knihu Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky. Šimková, krásná, inteligentní, vzdělaná dívka z buržoazní rodiny (postavili si vilu, považte!), prožila v komunistickém vězení patnáct let. Odsouzena byla na základě kunderovského žertíku, ve vězení se nikdy nezlomila, a tak pro své hrdé chování nebyla propuštěna ani při amnestii roku 1960. Po srpnu 1968 utekla se svou matkou za sestrou do Austrálie, po listopadu 1989 se domáhala rehabilitace. Zemřela v první půli devadesátých let, aniž by se jí dočkala.
Její kniha ale žila dál díky nakladatelce Monice Elšíkové a dostala se ke Karlu Steigerwaldovi.
Ten na její motivy napsal zmíněnou hru; v jedné ruce při tom držel skalpel, v druhé revolver. Nepřeháním, jen parafrázuji báseň Pavla Kohouta z 50. let, jež ve Steigerwaldově hře došla zvláštního naplnění.
V prologu je odsouzen advokát hlavní postavy Kristy (Ondřej Pavelka) k trestu smrti, protože zastřelil soudce, jenž Kristu v 50. letech odsoudil a po Listopadu dostal na starost její rehabilitaci, kterou však sabotuje. Krutou absurdnost situace podtrhuje Steigerwald citací závěru Kafk ova Procesu: "Jako by jej ten stud měl přežít." Jenomže se nikdo nestydí. Soudci, bachaři, estébáci, udavači, kteří nejenom Dagmar Šimkové, ale tisícům dalším zničili život. Dramatik si bere jménem postavy revolver a divákům vysvětlí, co si o polistopadové justici myslí: zaslouží si kulku do čela. Co na tom, že šlo jen o představu hrdinky o naplněné spravedlnosti, smysl a míra rozhořčení zůstávají jako jasný apel.
Ivan Rajmont má se složitou strukturou Steigerwaldových her nejdůkladnější zkušenosti. V jeho inscenaci Mé vzdálené vlasti vyznívá nejlépe sarkastická rovina, zkarikované typy soudce Milera (Jiří Štrébl), dnešního komunistického poslance Vojty (Filip Rajmont) či estébáckého majora Matěje (Milan Stehlík) představují obživlé obludárium komunistického myšlení a jednání. Bohorovně cyničtí, neotřesitelně žvástaví a zrůdní, s výstižnými libůstkami svých svačinek mezi rozsudky smrti.
Další dvě roviny tvoří svět ženské vě znice s výraznou figurou a kápa Číči (Antonie Talacková) a zasloužený ráj na zemi v podobě australské emigrace, doplněný o postavu přítele, pana Klokana (Zdeněk Maryška). Tady už režijní vedení působí méně jistě.
Všemi časoprostorovými rovinami prochází ústřední postava Kristy v podání Evy Salzmannové, která po své smrti přichází na scénu, aby dosáhla – když ne spravedlnosti, tak pochopení. Nemožná věc. Salzmannové Krista s patřičnou naléhavostí zosobňuje onu střepinu paměti, od kurážné dívky přes nepoddajnou vězeňkyni až po smutně statečnou ženu, jíž utekl čas na lásku. Nejsilnějším momentem je pro mě její vášnivý monolog touhy po pomstě: "Chci, aby komunisti trpěli stejně nespravedlivě, jako jsme trpěli my!"

Richard Erml, Reflex, 22.3. 2012

Autor: Richard Erml, Reflex