28.06.2016

Špinar režíruje dalšího Shakespeara. Jeho Sen čarovné noci baví, dokud se neokouká

Veselá a stylově vybroušená podívaná završuje první sezonu, kdy činohru Národního divadla umělecky vede režisér Daniel Špinar.

V jeho režii Shakespearův Sen čarovné noci, který dnes divadlo znovu uvede, připomíná technicky dokonalý videoklip, v němž se svižně střídají fantazijní obrazy, vizuální efekty, fyzická virtuozita, tanec, zpěv a bláznivá show. Formát tak akorát na začátek léta.

Notoricky známou komedii o různých podobách lásky, či spíš nevyzpytatelnosti sexuální touhy, Špinar zkrátil z obvyklých tří hodin na polovinu: "Řekl jsem si, že budu dělat jen to, co mě na tom textu zajímá a baví," prohlásil režisér.

Měl šťastný nápad, kterému se navíc hra, respektive to, co z ní zbylo, příliš nevzpírá. Špinar využil komického talentu nové členky činohry Lucie Polišenské. Ze zamilované Heleny − pronásledující svého bývalého milence Demetria, který se mezitím "udělal" do Hermie −, stvořil vdavekchtivou boubelku a hlavní hrdinku inscenace. Vyšlo mu to. Trapné, ale sympatické tlusté holce drží palce celé hlediště.

Špinarovi se povedl i svatební prolog, v němž se mužské i ženské postavy před oponou strkají jako dychtivé nevěsty v bělostných šatech a závojích. Nakonec i Shakespearův text je rituálně zarámován sňatkem aténského vladaře Thesea a Hippolyty, královny Amazonek.

Na nějaké úvahy o jejich milostném boji, jenž se zrcadlí v lásce i nenávisti lesních vládců Oberona a Titanie, ovšem v nové inscenaci Národního divadla nedojde. Pouze na pár vět shakespearovského epilogu, že "láska se nevyžívá ve slovech, raději mlčí a bere nám dech".

Ve Snu čarovné noci se toho také moc nenamluví, o to víc oslovuje obrazem a pohybem. Scénograf Henrich Boráros zpodobil noční aténský les jako bílou arénu ohraničenou vysokým ochozem, z něhož bloudící milenci sestupují po žebříku do "kotle" surreálného hvozdu s mytickými bytostmi. Do všudypřítomné molitanové drti se noří jako do mechu.

Na "mýtině" stojí obří reproduktor, z kterého se podle situace line dunivé techno i rafinovaná hudba lesa, a také trampolína, díky níž skřítek Puk skutečně létá. Michal Kern odvádí v této roli nejen skvělý herecký, ale i obdivuhodný fyzický výkon, jistě i díky výborné choreografii Radima Vizváryho.

Pavlína Štorková v roli Titanie není žádná ukřičená hysterka. Doslova září, poseta třpytivým prachem, a její tělo halí pouze několikametrová hříva vlasů. Tu na ramenou i se svojí paní nosí polonazí tanečníci.

Úskalím všech inscenací této komedie bývá humor partičky řemeslníků, kteří v lese secvičují divadlo o lásce Pyrama a Thisby, jímž hodlají potěšit svatebčany na Theseově veselce. Špinar původní text zcela opustil a do lesa vpustil skupinku snaživců navlečených do rudých trikotů a plyšových srdcí, kteří pod vedením svatební profesionálky nacvičují popový taneček na tóny svatebního pochodu.

Špinarův Sen čarovné noci baví, dokud se neokouká. Režisér v řádu popkulturních odkazů, s nimiž pracuje, tlačí inscenaci do finále lacinými vizuálními efekty, jako jsou svítící meče z Hvězdných válek. Čím víc se blíží konec, tím neliběji lze nést onu zvláštní, s dobou jistě souznějící vyprázdněnost, která ke Špinarovu rukopisu patří. Publiku evidentně konvenuje.

Autor: Marie Reslová, Hospodářské noviny, Foto: Petr Neubert