28.06.2016

Tyjátr: Na perutích šílenství. Špinarův Sen čarovné noci je vrcholem sezony

Daniel Špinar uzavřel poslední premiérou svou první sezonu v pražském Národním divadle. Po Othellovi je SEN ČAROVNÉ NOCI druhou inscenací Shakespearovy hry na repertoáru. Ačkoliv se zdá, že poměr nasazených současných titulů ke klasickým v této sezoně je ve výrazné disproporci, patří Sen čarovné noci k nejprogresivnějším titulům roku.

Daniel Špinar má jako jeden z mála režisérů ke kultu Williama Shakespeara mile drzý vztah. Aniž by nějak drasticky rozkládal jeho texty, patří v současnosti k nejoriginálnějším inscenátorům „provozně nutné klasiky“. Příkladem mimo Národní divadlo je výborný Hamlet ze smíchovského Švandova divadla. Po tragédii Othello o žárlivém mouřenínovi přistoupil Špinar v Národním divadle k erotické férii. Bláznivé rejdění a snové pomatení několika mileneckých i manželských párů je v jeho režii ohromně osvobozující.

Výrazná úprava, která koncentruje textový kolos do sta minut bez přestávky, ze hry činí rychle svištící jízdu. Podtext erotického snu se vší lechtivostí a dvojsmyslností dovoluje Špinarovi držet frenetické tempo po celou dobu a vytváří efektní – nikoliv však prázdnou podívanou. Sen čarovné noci je divadlem divů, ve kterém Špinar spojuje prvky šantánového kabaretu s artistickými čísly, kouzelnickou i travesty show, výjevy podobné Star Wars, a mimoděk pomrkává na znalce asi nejslavnější inscenace Snu noci svatojánské, kterou v roce 1970 připravil pro Royal Shakespeare Company režisér Peter Brook. Špinarovo originální čtení vychází z toho, kam chce divadlo i soubor profilovat. Vdavekchtivá Lucie Polišenská se octne na jevišti a v mžiku se z ní stane hlavní postava a přirozená součást děje, která zapadne do bizarního svatebního reje.

Minimalistická dekorace zasypaná molitanovými žmolky, velká trampolína i atmosférické projekce tvoří obrovské hřiště pro nespočet postav, kterým dominuje čtveřice pomatených milenců (Pavla Beretová, Patrik Děrgel, Lucie Polišenská a Jiří Suchý z Tábora), hašteřiví manželé v rozepři Oberon a Titanie (Pavel Batěk a Pavlína Štorková) i sluha Puk Michala Kerna. Herecky graciézně interpretované postavy v sobě kloubí jak monumentální pózy antických sousoší, tak komediální ztřeštěnost. Michal Kern navíc působí, že už se jako neposedný lesní živel narodil, a jeho výkon je jeden z nejsuverénnějších v tomto roce.

Daniel Špinar si „dovolil“ v Národním divadle vytvořit hravou inscenaci, kde jde především o radost ze samotného prožitku. Zároveň je Sen čarovné noci rafinovaně komponovaný kompaktní celek. Možná by v závěrečné části drobná redukce několika nastavovaných konců vypointovala jasnější tečku, přesto jde o pořádnou divadelní party. Špinar vysílá jasný signál, že chce pro okolní svět mnohdy uzavřenou instituci posunout blíže mladému publiku, otevřít ji a udělat z muzea živou uměleckou platformu.

Autor: Martin Macháček, Tyjátr / Rádio Wave, Foto: Petr Neubert