28.02.2012

Nouzové vchody do Evropy aneb Takové divadlo má smysl

Prvotním impulsem byla novinová zpráva uprostřed léta v roce 2010. Viděla jsem dramatické obrázky afrických uprchlíků a četla holá fakta. Živě odhalovaly, jak lidé umírají v přeplněných lodích ve Středozemním moři, protože žádná země je nechtěla přijmout – Evropa, zastánce a ochránce lidských práv, jak se zdá, selhala na svých vlastních hranicích. Scény působily jak z antických tragédií – mučivé, ale současně jako by velice vzdálené. Jak si evropské divadlo poradí s touto Evropou, ve které skutečné, ale často neviditelné hranice ostře rozlišují občany od ne-občanů? Položili jsme si tuto otázku a iniciovali projekt pro Unii evropských divadel, píše o důvodech vzniku projektu Emergency Entrance / Nouzový vchod jeho iniciátorka Anna Badora, umělecká ředitelka a manažerka Schauspielhaus Graz.

Připojila se tři národní divadla: pražské, aténské a telavivské – a tři městská: z Palerma, Cluje a Grazu. Každé si zvolilo vlastní téma a příběh, každé používalo jiné inscenační prostředky. Úkolem bylo investigativně (vlastním výzkumem) a formou netradičního otevřeného dokumentárního či paradokumentárního divadla zpracovat konkrétní témata soužití a migrace různých ras, etnik, občanů a přistěhovalců v daných zemích. Mezi šesti městy i po všech zúčastněných zemích cestovalo kolem padesáti mladých umělců Evropy a Izraele. Zjišťovali fakta, zpracovávali je a hledali pro ně performanční jazyk. Vznikla jedna z největších multi-národních spoluprací mezi národními a městským divadly. Ve svých zemích své inscenační výsledky prezentovali během loňského roku. Koncem ledna tohoto roku se pak všichni sjeli do rakouského Grazu a během čtyř dnů své projekty několikrát představili. Vedle toho nabídli i výsledky vzájemných mezisouborových spoluprací – workshopů nazvaných Next Level, které připravovali během loňských setkávání.
Vlakem do Grazu
Z Česka se projektu účastnilo pražské Národní divadlo s inscenací režisérky Viktorie Čermákové a studenta dramaturgie KALD DAMU Matěje Samce nazvanou Můj soused, můj nepřítel. Premiéru měla 21. září loňského roku v přízemní budově zkušebny Národního divadla na Anenském náměstí. Tématem je český (gádžovský) rasismus vůči Romům. Formou jde o jevištní koláž, sestavenou především z veřejných dokumentů a projevů, které reflektují soužití Čechů s Romy. Vévodí jí autentický proslov vládní zmocněnkyně k ukončení českého předsednictví mezinárodního projektu na podporu Romů v hyperrealistickém (přesně odpozorovaném a „jako přes kopírák“ podávaném) pojetí performerky Daniely Voráčkové. Zazní ale i autentický (z videopřehrávače) volební projev předsedy republikánské strany Miroslava Sládka někdy z poloviny devadesátých let, vlezlá sebeprezentace šéfa Dělnické strany Tomáše Vandase (v živém i přes videoprojekci promítaném provedení herce ND Davida Matáska), rap Roma Davida Tišera o bílém poldovi, melodie z Cikánského Barona, úryvky z románu K. H. Máchy Cikáni, rasistická amatérská skica Herbertův odkaz, na stěny se promítají citace z rasistického internetového chatu a to vše je mícháno českou hospodou v době podzimních honů (po straně stojí pípa, v popředí je hospodský stůl, v pozadí smrčky a za nohy visící mrtvá laň). Vše se odehrává během konference o romské otázce, jejíž účastníci jsou i diváci a na kterou je zástupcům romské menšiny znemožněn vstup. Ti však na ni po čase vniknou...
Po pražské premiéře jsem se s dramaturgem Martinem Urbanem do dlouhého popůlnočního času přel, jak se jim projekt (ne)povedl, jak je – podle mne – křečovitý, bez empatie k Romům, bez odvahy razantně se do tématu opřít, bez výrazné divadelní kvality. Jako příklad jsem uváděl německo-švýcarský Rimini Protokoll či práce Tomáše Žižky. Každý jinak ale vždy důsledně a do hloubky nahlížejí vybraná „bolestná“ témata – pražské Afričany, Ukrajince, Vietnamce. Nakonec mi Martin Urban řekl: V lednu se všechna divadla se svými projekty sjedou do Grazu. Byl bych rád, kdybys je viděl, a pak to dořešíme. Uvidíš, že takové divadlo má smysl. Pro nás je důležité, že takové projekty jsou a ND se jich účastní. Začátkem tohoto roku se skutečně ozvala z ND Kateřina Ondroušková, která si tento projekt vzala iniciativně pod svá křídla, s nabídkou: Nechcete za námi přijet do Grazu? Ubytování a cestu hradíme. Naskočil jsem do vlaku a jel.
Bez sněhu je Graz
Jsem z generace, která si stále nevěřícně užívá, že na hranicích nejsou dráty a člověk se nemůže vynadívat na západní čistotu, uspořádanost a korektnost. Předalpský Štýrský Hradec mě uvítal trochu chladně, ale bez sněhu. Na nádraží čekala rakouská Kanaďanka (či Kanadská Rakušanka – narozena a vystudovaná v Torontu, dnes žijící v Rakousku), nasadila do mě moderní dodávky a dovezla do malebného starodávného hotelu otiskujícího v sobě ještě doby mocnářství, stojícího však poblíž místního blobu – superpostmoderního tmavěmodrého Kunsthausu ve formě sasanky či tepajícího srdce s chlopněmi architektů Petera Cooka a Colina Fourniera z roku 2003. Za chvíli však mě už čekalo první představení.
Místní Schauspielhaus je poměrně kuriózní divadlo. Stojí na rohu náměstí v zástavbě starých, bílých měšťanských domů (tak trochu jak olomoucké), ale má navíc velké průčelí. Ovšem moderní přestavba toto průčelí zaslepila, je odtud vchod pouze do divadelní kavárny, a skutečný – současný – vchod do divadla je ze strany. Uvnitř je tradiční divadelní sál (tak trochu jak olomoucký), ze strany přes vrátnici ve třetím patře poměrně velká zkušebna – Probebühne (jakási menší Archa nebo Mlejn v Praze-Stodůlkách) a v jiné části domu komorní, maličká scéna zvaná Ebene 3 (ještě menší než na Vinohradech). V těch – a ve vstupním foyeru - se hrálo.
Ztracen v překladu
Využívám názvy tří prezentovaných mixsouborových workshopů k charakteristice většiny – především následujících úvodních – představení. Teatro Garibaldi di Palermo přivezlo hereckou inscenaci režiséra a dramatika Giuseppe Massy Who´s Afraid of A Maidservant? (Kdopak by se služky bál?). V úvodu dva herci a do pasu svlečená herečka řvou na diváky zprávy z novin o rumunských přistěhovalcích, kteří vraždí a znásilňují domácí Italy. Pak sdělují oficiální čísla Rumunů žijících v Itálii a jejich vytěsňování italskými zákonodárci. Začíná příběh dvou Rumunů, kteří – aby sehnali práci – se převléknou za ženy a přijmou místa služek u handicapované (na vozíčku jezdící) paní domu. Hra přechází do Genetových Služek. Opřena ovšem o skutečný případ vraždy. Zbytek už je inscenačně obyčejný (dobré herecké výkony), postavený na mixu rumunštiny a italštiny.
Skutečný příběh k sexu zneužívané/nucené dívky z Bulharska. Ale mohla být taky z Litvy, Ukrajiny, Rumunska nebo Moldávie. Nebo třeba z Nigérie, říká o inscenaci Invisible Olga (Neviditelná Olga) Národního divadla Řecka z Atén režisér Yiorgos Paloumpis. Autor textu Yannis Tsiras se údajně opírá o „otřesná“ fakta, ve skutečnosti ale zachycuje v dokumentech a různých příručkách nekonečněkrát omletý modelový příběh naivní dívky, která vyjede za penězi z domu do (bohatší) ciziny, tam ji první „kamarád“ vezme doklady a donutí k sexu. Navštěvují ji různí zoufalci včetně policisty a dívka se zadlužuje a zadlužuje. Nechybí ani klišé do ní zamilovaného mladičkého prodavače z místní pizzerie. Herecky, inscenačně, formálně neinvenční představení bez jakékoli syrovosti či jinak laděné autentičnosti. Jedna herečka (Lena Papaligoura), jedna postel a do různých postav se převtělující tři herci.
Když o něco de
Skepsi z formálnosti projektu naštěstí vymazala představení následujícího dne. Maďarské divadlo z rumunské Cluje přivezlo multimediální Draculatour – The Brand Stroker Project. Hlavním autorem byl filmový dokumentarista Róbert Lakatos. A film – či přesněji filmový dokument – byl tím, čím byla Draculatour atraktivní. Lakatos se vydal do míst, kde žil v 15. století valašský kníže Vlad Tepes, a natočil zde dokument o místních obyvatelích, kteří věří v Tepesovu rytířskost a lidovost (Bohatým bral a chudým dával, říká jeden z nich), zpochybňují či jsou přímo pobouření mytologií Draculy, jak ji vytvořil ve svém díle Drákula Bram Stoker, ale současně na ní chtějí vydělat. Vytvářejí muzea Drákuly, hotely, hospody. Vtipný, groteskní dokument ve stylu Olgy Sommerové. Divadelní příběh se odehrává před plátnem, ale je jaksi navíc. Do vesnice přijíždí vypočítavý Ital, nabízí zoufalým manželům evropský grant a současně manželku svede a celou rodinu okrade (včetně pojistky, kterou má v závěru získat od italské pojišťovny, protože jejich dceru, která pro ně chce vydělat na projekt prací v zahraničí, tam zajede auto). Fádní divadelní zpracování s herectvím velmi konfekčním.
Následující dva projekty však už ukázaly, jak má dokumentární investigativní a současně otevřené, multimediální divadlo vypadat. Herci z izraelského národního divadla Habima se představili pohybovým představením The Promised Land (Země zaslíbená) plným fyzického herectví, ostrých střihů a odvážných, až revolučních postojů. Mozaikou krátkých výstupů, komorních minisituací, monologů i skupinových choreografií a voicebandů mapují situaci Afričanů a muslimů žijících v Tel Avivu. Jsou jako stíny, většina obyvatel města je nevnímá, nic o nich neví. Bolestné příběhy matek, otců a jejich dětí, velmi blízké osudům židovských rodin a komunit před a během druhé světové války. Neměli bychom zapomínat, jak náš stát vznikl, měli bychom prokázat cit a soucit k podobným osudům, které jsou kolem nás, řekla na diskusi po představení jedna z hereček. Nerozumím tomu, že naši otcové, kteří to všechno zažili, se dnes k těmto lidem obracejí zády, nevidí je, nepomohou. Když jim teď hrajeme naše představení, mnozí z nich za námi chodí a děkují nám. Prý si vůbec neuvědomili, kdo ti divní a špinaví lidé, co neumějí ani jiddiš, jsou a jak je jim těžko v cizím prostředí. A začínají jim pomáhat. Zaměstnávají je, hledají ubytování, školy...
Domácí Schauspielhaus zpracoval v úvodu zmiňované, pro projekt „iniciační“ téma afrických uprchlíků připlouvajících na přeplněných lodích k břehům Evropy, do ní však nevpouštěných. V listině lidských práv totiž stojí, že dotkne-li se někdo daného území, musí se stát, jemuž území patří, o něj „humanitárně“ postarat. A tak Italové, Francouzi, Řekové vojsky odrážejí potápějící se lodě, na nichž umírají dospělí i matky s dětmi. Základ inscenačního projektu Boat People (Lidé z lodí) vznikal přímo v místech, kam lodě připlouvají a kde v rámci tlaku humanitárních organizací nakonec vzniklo neutrální území, kam po dnech a někdy i týdnech na lodích stojících u pobřeží byli uprchlíci vpuštěni. Herci vedli rozhovory s Afričany, filmovali si jejich zpovědi, hráli si s dětmi. To vše je součástí představení. V Grazu pak příběhy zpracovali do jakési zpravodajské mozaiky, již protkávají komunikačními hrami mezi sebou i s diváky. Na otevřeném jevišti jsou po celý čas černé vaky evokující mrtvoly házené do moře... Divadelně i obsahově asi nejpůsobivější, apelativní inscenace, jež se nezříká nadhledu, humoru (byť v zásadě temného), komunikativnosti. Jen by se takové projekty neměly zavírat do zdí divadelních abonomá, ale jezdit po školách, parlamentech a festivalech. Aspoň že v Grazu ji hrají – jak jsem si ověřil na plakátech – často. A mají plno.
Můj soused, můj přítel
A jak dopadli „naši“? Nakonec jsem přece jen musel pražský projekt rehabilitovat. Vlastně byl umělecky nejodvážnější, formálně nejexperimentálnější, otevřený, herecky nekonvenčně uchopený a – především – na jevišti byli skuteční aktéři inscenovaného tématu – čeští Romové. Aktivista Ladislav Goral, hudebník Vojtěch Lavička a raper David Tišer. Svým způsobem skutečně naplňoval původní ideu překračování neviditelných hranic rozlišujících občany od ne-občanů.
A byla s nimi sranda i při cestě domů. To mě vzali do autobusu, s nímž přijeli. Takže už vím, kde při zájezdech ND obyčejně sedí Jiří Štěpnička, že výtvarnice Jana Preková má ráda Pinu Bausch, že David Matásek se díky projektu začal zajímat o problematiku afrických přistěhovalců (Dřív bych vůbec nechápal, o co jde, a teď si o tom se zájmem čtu a rozumím jim, říkal s Respektem v ruce) a že Vojta Lavička nevydrží bez vyprávění historek snad ani deset minut. A víte, proč technici mlčí, a najednou se začnou podivně řechtat? Celou šestihodinovou cestu sledují na svých PC sitcomy... To Viktorie Čermáková a její syn František – když se probral z těžké noci - neustále mailovali.
Když jsme přijeli do Prahy, loučila se s námi Kateřina Ondroušková slovy: Takové sousedy bych si přála.
Takové divadlo má smysl.


Vladimír Hulec, Divadelní noviny

Autor: Vladimír Hulec, Foto: Lupi Spuma