22.02.2012

Jak zkrotit ten zlý globální finanční trh

Rozhodnutí Národního divadla uvést na scéně Stavovského divadla hru Enron (Zkrocení zlé firmy) anglické dramatičky Lucy Prebble je víc než aktuální. Hra měla světovou premiéru 17. září 2009 na scéně londýnského Royal Court Theatre, kam se přesunula z Chichesterského divadelního festivalu. Právě na začátku viditelné části současné finanční krize a jako memento nedávného, dosud málo viditelného ohrožení. Česká premiéra 16. února 2012 se odehrává době, kdy již nelze skrývat zásadní ohrožení světa finanční krizí.

Vzestup a pád americké energetické firmy Enron na přelomu 20. a 21. století s vrcholem v roce 2001 nebyl ani nahodilý, ani ojedinělý. Právě tehdy totiž začala v USA bobtnat v důsledku zákonů amerických prezidentů Jimmyho Cartera (1977–1981) a Billa Clintona (1993–2001) hypotéční krize a koncert populismu nezodpovědnosti. Tyto zákony spustily současnou viditelnou finanční krizi, jež od roku 2008 zasáhla celý svět.

Ve hře Enron si pochybní hrdinové – vrcholní manažeři – pochvalují dvě prezidentská Clintonova období. A obávají se vítězství demokratického kandidáta Ala Gora v amerických prezidentských volbách v roce 2000. A po rozuzlení problematických voleb na Floridě vítají, že v nich zvítězil republikán George W. Bush mladší, neboli „druhý“ Bush. (Jeho otec George Bush byl americkým prezidentem v letech 1989–1993.) Po vítězství Bushe mladšího byla v Kalifornii schválena deregulace cen elektrické energie. Jejím následkem byl blackout, lidské oběti kvůli výpadku elektřiny i konec firmy Enron.

Lepší skutečný příběh snad Lucy Prebble pro svou hru Enron pojmenovanou podle energetické firmy nemohla najít. Jde v něm o první proslulé odhalení megapodvádění na finančních trzích, v jehož důsledku byli poškozeni nejen investoři, akcionáři, zaměstnanci a obchodní partneři Enronu, ale i celá tato energetická firma. Prebble ve hře, jež trvá dvě hodiny, umožňuje divákovi nahlédnout do jinak profesionálně uzavřeného a zdánlivě odtažitého abstraktního svět finančních trhů a jejich hráčů.

Odtaživost a uzavřenost tohoto zdánlivě exkluzivního, údajně profesionálního a objektivně působícího prostředí vždy vyvolávaly dojem, že mu vládne poctivost, jež prý „tvoří“ spolehlivé a bytelné základy naší společnosti a doby. A také již „existují“ historií poučení strážci a hlídači, jako jsou dohledové orgány kapitálových trhů, například Americká komise pro cenné papíry (SEC). Navíc dozory a dohledy centrálních bank důstojně a moudře spravují, vychovávají k mravnosti a svět se na ně může spolehnout.

Skutečnost je bohužel jiná. A právě naopak. Svět se na nic takového spolehnout nemůže. Lidé naopak musejí zkoumat, jaká další bouda se na jejich peníze a existenci šije. Mohlo by se mluvit o krizi důvěry a víry v celý společenský řád. Sloganem a motorem světa peněz je Greed and Fear – hamižnost a strach. Ty ovládají trhy a svět. Již nevládnou vlády, ale správní rady megakorporací. USA již nepopohánějí, ale brzdí růst.

„Hrdinové“ firmy Enron si ve stejnojmenné hře berou za příklad americkou automobilku General Motors, jež je prý lepší než zlato díky kreativním fúzím a akvizicím a zakládání dcer podle rad finančních poradců zvučných jmen i neméně renomovaných právních kanceláří. (Americké automobilky přežily finanční krizi, jež začala v roce 2008, jen o vlas díky megapomoci americké federální vlády.) Současně s firmou Enron se poroučela i renomovaná poradenská společnost Arthur Andersen. Ta se na konci hry stejně jako nejmenovaní právníci vymlouvá na požadavky doby (snad i dějin) a klienta a omlouvá tím své jednání.

Od osmdesátých let trhy postupně přestávaly omezovat regulační mechanismy. Například byl zrušen Glass-Steagallův zákon z roku 1933, účinné ponaučení z předposlední velké světové hospodářské a finanční krize po roce 1929, jež bránilo propojovat investiční a komerční bankovnictví v jedné finanční firmě. V roce 1999, po 20 letech tlaku vlivných lobbistů, tento zákon zrušila americká vláda a zákonodárci. To uvolnilo prostor pro virtuální derivátové vynálezy, jež v osmdesátých letech začaly masivně zakrývat finanční manipulace a byly v protikladu k běžné finanční obsluze světového obchodu a ekonomik.

Říká se, že v době krize „je hotovost králem“. Na trzích je však hotovost směšnou Popelkou. Králem je dluh, který deriváty zastírá odpovědnost a předstírá hotovost. Kumuluje neúměrné bohatství u malé skupiny lidí, okrádá zbytek světa a likviduje jeho růst. Zdánlivě to vypadá, že okradenými jsou jen střadatelé, zaměstnanci (i s jejich firemními odměnami namísto peněz – „stock options“) a malí investoři, ale okrádána je celá populace.

Do popředí se dostává takzvaný „morální hazard“. Investiční bankéři znají spíše slovo „hazard“, méně už adjektivum „morální“. V globální ekonomice však odpovědnost šéfů finančního průmyslu hraje dvojnásobně důležitou roli.
Velká pozornost je ve hře věnovaná falešným a licoměrným ratingovým radám bank, konkrétně Citibank, JP Morgan a Deutsche Bank. Jako symbolický mnohohlavý netvor pak přileze na jeviště investiční banka Lehman Brothers a podílí se na růstu kvazihodnoty firmy Enron i na její pozdější destrukci. Velké pochvaly se od spekulantů dostává exšéfu Fedu Alanu Greenspanovi, jenž byl po předchozím svědomitém a profesionálním guvernérovi americké centrální banky Paulu Volckerovi tím ochotným spouštěčem pseudoliberální deregulace.

Pozornost, již Lucy Prebble, věnuje otázce morální odpovědnosti finančníků a jejímu stavu, je navýsost aktuální. Morální krizi systému v případě firmy Enron mediálně zastínily tragické teroristické útoky 11. září 2001. Na to účastnící „zkrocení firmy“ bezcitně a bezcharakterně i na konci hrají. Po necelých deseti letech jsou však z divadelního jeviště zřejmé příčiny a možnosti poučení. Příběh Enronu předznamenává stigmata 21. století.

Otázku morální odpovědnosti bankéřů a finančníků za stav a směřování společnosti se v minulých desetiletích stejně ostře snažil osvětlit Arthur Halley prvotřídní analýzou tohoto uzavřeného mikrosvěta v románu Penězoměnci z roku 1975. Ten byl tehdy považován jen za jeden z řady jeho románů a jeho děj se odehrává před vlnou fúzí amerických bank a finančních institucí, jež ještě více zamlžila absenci morálky v hazardu.

O to víc je proto třeba ocenit, že Lucy Prebble připomíná dnešní globální význam spojení slov morálka a hazard. Tehdejších sto miliard dolarů dluhů Enronu, osobních tragédií a ztrát veřejnosti je v dnešním měřítku krize důvěry a morálky finančníků jen jednotkou míry vzhledem k současné manipulaci s dluhem.

Možnosti neustále se zdokonalujících derivátů, derivátů derivátů a pojišťovacích nástrojů umožňujících sázet na zločinný krach a zároveň jejich pokrytí neméně zločinnými jisticími instrumenty jsou bizarní. Hrátky s dceřinými společnostmi a požadavek právní účasti jen tří procent jiného kapitálu (a přitom vlastního) než vložených akcií matky, a to donekonečna, připomínají český dnešek. Společnosti s akciemi na doručitele řetězené přes Kypr, Panenské ostrovy, Nizozemsko, a to do nekonečna. V nekonečnu se „nespojují“ jen kolejnice železniční trati, ale v nekonečnu i dnešní populace najde své promrhané zdroje.

Hra také popisuje přímo orgastické nadšení amerických yuppies v devadesátých letech nad sebou samými u. Všichni se inspirovali hollywoodským filmem Wall Street, který je pro ně afrodisiakem. Pod vedením podobných „charakterních“ a (všeho)schopných investičních bankéřů se odehrává i naše dnešní evropská finanční krize.

Lucy Prebble věnuje pozornost zejména lidem zvláštního ražení – od kolébky profesionálním politickým šíbrům, kteří se znají z univerzit. Ti ovládají státní a veřejný finanční „stroj“, z nějž pomáhají kamarádům „z byznysu“, kteří pak financují jejich volební kampaně. I v Česku jsme v této činnosti světová třída. I my již máme mladé absolventy škol (mnohdy všelijakých), kteří od kolébky na věky věků zůstanou v politice. Pilně dbají o odstraňování jakékoli konkurence a drží pospolu. Prebble korupci přímo nezmiňuje, je však podprahově všude přítomná. I hlediště jen zírá na ty možnosti lží a rychlého bohatnutí.

Ve srovnání s nedávnými českými událostmi v energetické skupině ČEZ popisuje Prebble top managament a investiční génie energetické firmy Enron spektakulárně. Rozdíl spočívá jen v tom, že Enron měl jedinou nefiktivní zahraniční investicí, která jako jediný, byť nefunkční kus majetku zbyla, v Indii. ČEZ nyní čelí korupčním obviněním v Albánii. Na rozdíl od Enronu však správní radu ČEZu zastřešuje státní vlastnická struktura a osvědčení předsedové dozorčích rad. Stejný blackout jako v Kalifornii zatím u nás nenastal, přestože česká přenosová soustava (ČEPS) společně s vládou neřeší ani nehodlá řešit jeho hrozbu – naposled loni v prosinci.

Hra je v Česku uváděná v nejlepším a nejzazším možném čase. Ohrožení ekonomiky politiky, korporacemi, poradenskými firmami a na věčné časy preferovanými „dvorními“ právníky je i v ČR akutní. Prebble popisuje korporátní Ameriku. Nezná však českou realitu kmotrů a famílií. A o slovenské Gorile nemohla ani slyšet. To je úkol pro českého dramatika-kaskadéra.

Paralely s českou dominantní elektrárenskou společností však nemohou nenapadnout. Rozdíl spočívá pouze v tom, že Enron byl největší z amerických velkých elektrárenských společností. V Česku jsme všichni závislí na ČEZu. Zkuste ve své domácnosti na několik dnů odstranit pojistky elektřiny! Zkuste zapomenout na své peníze na bankovních účtech a hotovosti. To by byla mela jako za měnové reformy v roce 1953.

Dramaturgii, režii, scénografovi a hereckému souboru Stavovského divadla patří uznání a dík za živé přiblížení amerického příběhu firmy Enron, jenž je sice vzdálen českému prostředí, současně však i pro něj aktuální. Představení by mělo navštívit co nejvíc českých diváků. Mají se na co těšit.

Enron (Zkrocení zlé firmy), divadelní hra
AUTOR: Lucy Prebble
REŽIE: Michal Dočekal
PRVNÍ PŘEDSTAVENÍ: česká premiéra: 16. února 2012, Stavovské divadlo; světová premiéra: 17. září 2009, Royal Court Theatre

Bohumil J. Studýnka | 16.02.2012, Česká pozice

Autor: Bohumil J. Studýnka, Česká pozice , Foto: Lucie Jansch