18.04.2015

Rozhovor s režisérkou Alicí Nellis

Hledání rovnováhy mezi lidskostí a politickou hrou

Narodila se v Českých Budějovicích. Studovala střední školu v Poděbradech se zaměřením na výpočetní techniku, následně hru na flétnu na Pražské konzervatoři, zároveň studovala anglistiku a amerikanistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Po ukončení studia se nějakou dobu živila jako překladatelka a hudebnice. V letech 1996–2001 studovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Již během studia natáčela krátké dokumentární filmy pro Českou televizi.

V roce 2000 debutovala svým prvním celovečerním filmem Ene bene, v roce 2002 následoval snímek Výlet, za který získala dvě nominace na Českého lva a v roce 2007 pak psychologická drobnokresba Tajnosti. Tento film obdržel cenu Český lev za nejlepší snímek roku 2007 a za nejlepší kameru. V roce 2010 měl premiéru její film Mamas and papas a podle jejího scénáře začal vznikat film Lidice. Dále pak následovaly snímky Perfect Days, Revival a Andělé všedního dne. Její filmy získaly řadu významných ocenění na mezinárodních filmových festivalech např. v San Francisku, Syracuse, San Sebastianu, Benátkách, Bergamu, Karlových Varech nebo v Soči. V Divadle Na zábradlí režírovala hry Perfect Days (L. Lochead), Záplavy (A. Nellis), v Divadle bez zábradlí hry Láska (M. Schisgal), Když tančila (M. Sherman) a Cesta dlouhým dnem do noci (E. ONeill), v Černé labuti Lidský hlas (J. Cocteau), v Divadle v Řeznické hru Pomoc (G. Schwajda). Pro Národní divadlo inscenovala operu P. Glasse Les Enfants Terribles, která získala od divadelních kritiků cenu za operu roku.

Studovala jste hru na flétnu, anglistiku a amerikanistiku, filmovou scenáristiku … Jak a kdy se z vás stala filmová režisérka?
Když jsem se po gymnáziu rozhodovala, co půjdu dál studovat, byl rok 1988 a ještě vcelku nebylo jasné, jakým směrem se to tady vrtne. Vybrala jsem si hudbu a anglo-americkou literaturu. Hudba je abstraktní a politika v ní neplatí. A bádání v Johnu Donnovi nebo Williamu Faulknerovi bylo taky natolik obskurní a svým způsobem mimo dobu, že člověku dávalo dost velkou svobodu i v rámci minulého režimu. Pak se věci změnily a s nimi i možnosti, co člověk mohl chtít dělat. A protože jsem dostudovala a měla jsem více času, zkusila jsem taky scenáristiku na FAMU. Když jsem v prváku napsala svůj první celovečerní scénář (Ene bene), tak jsem ho také chtěla vidět natočený. Saša Gedeon, kterému jsem ho tenkrát nabídla, v tu dobu připravoval Návrat idiota a neměl čas. A pak ke mně přišla jednou odpoledne Thea Remundová a řekla mi, že ať si to natočím sama. Tak jsem ji, s její maminkou, Ivou Janžurovou, obsadila do hlavní role a film natočila. Takže ono to má určitou logiku …

Vaše filmy patří k těm nejlepším, které tu za posledních dvacet let vznikly. Jsou na velmi různá témata. Jak si volíte námět, scénář, téma? Zajímá mě ten „moment rozhodnutí“.
Dost často se to stává ve sprše. Tam je klid. Jsem sama. A výborně se mi tam přemýšlí. Většinou je to představa nějaké klíčové scény, která třeba navazuje na něco, co jsem někde viděla, zaslechla. Něco, co má silný náboj a baví mě kolem toho zkoumat, co to vlastně znamená, jak taková situace mohla vzniknout, o čem vypovídá, jak by se věci vyvíjely dál. Pak vypotřebuju všechnu teplou vodu z bojleru a přemýšlení a rozhodování zase odložím na později.

Nedávno jste dokončila poslední film. Můžete říci, o čem bude? Není to tajné, doufám…
Tajné to není. Je to pohádka Sedmero krkavců. Projekt, na kterém jsme pracovali skoro dva roky a byl realizačně asi to nejnáročnější, co jsem v tomto oboru dosud podnikla. Ale na druhou stranu, možnost točit hodně v přírodě, v horách, postavit si opravdovou dřevěnou chalupu v horské louce, strávit měsíc na Zvíkově … Má to svou krásu.

Filmové, ale i divadelní režisérky jsou přeci jen oproti mužům v menšině. Cítíte při natáčení nějakou, řekněme nevýhodu, oproti mužům režisérům?
Nikdy jsem nebyla muž, takže úplně přímé porovnání nemám. Když mi bylo třicet, tak jsem se těmto myšlenkám, že by něco mohlo být jinak kvůli tomu, že jsem žena, strašně bránila. Teď se to spíš snažím pojmenovat a vzít jako danost. Nemám pocit, že by mně kvůli tomu, že jsem žena, někdo vysloveně házel klacky pod nohy nebo že by mi to nutně zužovalo možnosti. To jsem nikdy nepocítila. Spíš jsou situace, kde vím, že mi bude delší dobu trvat někoho přesvědčit, aby se mnou jednal normálně a trochu se vykašlal na taková ta klišé, že ženy nerozumí technice, obecně neví, co dělají atd. Ale na druhou stranu myslím, že někdy to může být výhodou – mám kolem sebe ve štábu většinu mužů a spíš mám z jejich strany pocit určitého ochranitelství, který je vlastně velmi příjemný.

A jak to bylo poprvé s divadlem?
Poprvé jsem režírovala v divadle Rubín hru Tennessee Williamse Hra o dvou postavách. Sami jsme si to s výtvarníkem svítili, s herci jsme stavěli scénu a bylo to velmi milé. A adekvátní tomu, že nám všem bylo pod třicet a na starost jsme neměli nic jiného než sami sebe.

V divadle jste pracovala mnohokrát, Na zábradlí i Bez zábradlí tak říkajíc. Opera v ND. Různé druhy divadla. Co vám doposud nejvíc sedělo?
Nikdy jsem to takhle moc neporovnávala. Malé divadlo má velké výhody v intimitě, v tom, že herci mohou být maximálně civilní. Velká scéna je zase větší prostor pro expresivnost, vizuální stránku, pohyb. Ale třeba opera mě bavila opravdu moc. Je to žánr, který člověku dává na jedné straně velmi silnou inspiraci v samotné hudbě, a také velkou svobodu v expresivitě, aniž by to bylo proti samé podstatě díla nebo samoúčelné.

Když vás oslovil Michal Dočekal s textem Morganovy Audience u královny, co vás v první chvíli zaujalo na hře natolik, že jste se rozhodla ji režírovat?
Je to hra o konkrétních, existujících lidech, která ale výborně funguje i sama o sobě. Je postavená nesmírně chytře, ale zároveň s takovou organičností a lehkostí, že mi připomíná spíše než realitu jakési plynutí vědomí. Líbí se mi lehkost žánru použitá ve hře, která zkoumá témata velmi složitá a těžká.

Máte tři děti. Také zkušenosti s adopcí. Tonení lehká věc. Jak to zvládáte? I ve spojení s prací…
Myslím, že všichni, kdo mají děti, jsou na tom do určité míry podobně. Člověk má na jednu stranu každé ráno zcela jasný a krásný důvod vstát. Na druhou stranu obvykle večer upadá do postele zcela vyčerpán. Mít děti – ať už biologické nebo adoptované, moc v tom rozdíl nevidím – je neuvěřitelně báječné, vyčerpávající a nabíjející zároveň. Takový emoční i praktický festival všeho možného dohromady. A co se týče spojení s prací – někdy mám pocit, že jsem samozřejmě strašná, protože bych chtěla být víc doma, a jindy mám zase volno v době, kdy ostatní rodiče musí pracovat. Takže se to ve výsledku, myslím, vyrovná.

Jak se bydlí na vsi za Prahou?
Krásně, ale s postupem času se asi odsuneme ještě dál.

Jakou společnost, jaké prostředí, i politické, byste sobě a svým dětem do budoucna přála?
Jiné. Bez opilců a jiných podivných osob na tak viditelných místech, že je sledují i naše děti, kterým pak musím vysvětlovat, jak je tohle vše možné … A vlastně nevím přesně, co jim říct. Prostředí, kde se více hledí na podstatu věcí, o kterých politici rozhodují, než na politikaření a obrazy v médiích. Vlastně právě o tomto je do jisté míry i hra Petera Morgana. O tom, jak je těžké v politice najít rovnováhu mezi lidskostí a politickou hrou.

Jakou otázku byste si položila, kdyby vás někdo přiměl udělat rozhovor sama se sebou?
Myslíš, že to, co řekneš do novin, někoho bude zajímat?

Autor: Martin Urban, Foto: Tomáš Beran