27.12.2014

1789 - Prosazovat pravdu za cenu krve je cesta do pekel…

Událost! Legendární revoluční freska Ariane Mnouchkinové dočká se v Praze nového nastudování. Společnými silami se k tomu sešly soubory Národního divadla a Divadla Husa na provázku Brno – k tomu zástup bubeníků, pěvců a akrobatů. Na závěr Marta Kubišová zazpívá „Ať mír dál zůstává s touto krajinou“ – pro tentokrát ve francouzštině.

Rozhovor s režisérem Vladimírem Morávkem o přípravě inscenace 1789, návratu do Národního divadla, Sametové revoluci a odpuštění...

Do Činohry ND se vracíte po šesti letech – jaké máte pocity?
Pocity jsou hezké, nečekané. Jako když po šesti letech jste někde, kde to důvěrně znáte – lednička je nicméně jinde, obývák jest vyměněn a v koupelně stojí nové umývadlo. Panty dveří jsou převrtány a Bedřich Smetana stojí, kde předtím stával Antonín Dvořák. Ale sluší mu to – takhle u okýnka – má tam tuze hezké světlo. A pánové a dámy vrátní vždy u vchodu nezávazně s vámi pokonverzují o situaci v Kyrgyzstánu a mezi herci rozeznáváte spoustu svých drahých – jak výkvěti – stali se oporou souboru, sluší jim to!

Ariane Mnouchkinová je ikona moderního francouzského divadla. Nebojíte se jí?
Nebojím se jí, už jsem jí dvakrát psal – bojím se tíže té legendy, co kolem ní jest rozpoutána. Představení 1789 je jedna z největších událostí moderního evropského divadla. Rozhodnutí s touto legendou obcovat podobá se pak rozhodnutí oznámit veřejně, že ještě jednou chce se vám zhudebnit Sabinovo libreto Prodané nevěsty – premiéra, že bude za dva měsíce. To vám taky udělá spoustu nepřátel a škarohlídi budou se tetelit a andělé na Výsostech začnou se rojit nad Národním v množství až dechberoucím – aby to vůbec bylo možné – věřit, že to je v silách jednoho. Na paní Mnouchkinové jest přitom krásné, že tuto naši drzost toleruje – ba víc – je upřímně zvědavá, co z toho všeho nakonec vzejde. Tak to je pěkné. Když géniové umí být velkorysí.

Jaký je váš vztah k revolucím? Máte je rád?
Já bych si nebyl zcela úplně jist, ale zorientoval mě v tom Václav Havel, když mi jednou řekl, že mu Dalajláma řekl, že jakékoliv prosazování dobra násilím jest pokaždé znovu a znovu zhůvěřilost. Trvat si na pravdě jest nutnost. Prosazovat tu pravdu za cenu číkoliv krve je vždy cesta do pekel.

V inscenaci 1789 bude divák obklopen herci ze všech stran. Proč jste se pro to rozhodl?
Aby divák připadal si jak ve snu. Aby měl pocit, že jest hybatelem děje. Že nechce se od něho, aby se díval a mlčel, anýbrž aby myslil, aby jeho dech stal se dechem, co výkvěti národa budou se s ním mazlit ve svých útrobách, aby pravda byla Pravdou, občan Občanem, vina Vinou. A odpuštění pak Odpuštěním, které se týká nás všech. Myslím, že si málo uvědomujeme, kterak ta česká listopadová revoluce byla událostí v dějinách Evropy. Dokázala sjednat řád a naději a světla metráky toliko umanutým soustředěním se na myšlenku, toliko vyslovováním pravdy ve veřejných prostorech, toliko pobýváním spolu hrozné zimě navzdory – přesně tak, jak o tom snili velcí filozofové dějin – aby artikulováním pravdy šlo změnit vše. A rup – Čechové to roku 1989 i uměli udělat a svět se tetelil – ejhle, šikulové! Když tedy pětadvacetiletí oné události jest teď třeba vzdát čest, obléci se do voňava a vystlat své pokoje rozmarýnem – je úplně správné, aby Eva Urbanová pořád někde zpívala Kde domov můj, Marta Kubišová Ať mír dál zůstává s touto krajinou, Národní divadlo udělalo toto – fascinujícím jevištním gestem sjednalo si respekt, otevřelo k tomu své nejtajnější prostory, všecka tabu aby nechala být – té události na počest. Dalo se cele k dispozici národu – aby se tento mohl dostavit do jeho zázračně nádherných prostorů – přemýšloval mnoho, smál se sám sobě, oči měl zalité slzami – a věřil a vzdal čest a pocítil obavu. A nakonec – našel navzdory tomu všemu klid a sílu a mír a rozhřešení... Ne nadarmo jest pandánem vzniku této inscenace pořádání nového cyklu debat Kabinet Havel aneb Všechno, co potřebujeme, je pravda. Nejjasnější mozky české identity budou se vždycky před tímhle představením scházet – jednou u trig, jednou u základních kamenů, jednou v tamtěch zářivě zlatavých foyerech, budou se pořád dokola ptát – co jsme udělali dobře, v čem jsme selhali. Nejchytřejší mužové a dámy národa budou formulovat a vidět to černě a vidět to růžově, studenti filozofie si to všecko budou zapisovat na manžety – a bude jim to jasné – všechno je buď v nás, nebo nikde. Různé zas zásadní dokumenty spatří v těch zdech světlo světa a duše národa se zatetelí – že na ni zas někdo myslí – v těchto sychravých dnech.

Foto: Martin Špelda