12.11.2014

Jiří Štěpnička: Herectví není exhibice

Nositel prestižních divadelních cen Thálie, Alfréda Radoka a Ceny Františka Filipovského, vyhledávaný dabér, syn slavné Jiřiny Štěpničkové, člen činohry Národního divadla, znamenitý divadelní, filmový a televizní herec - Jiří Štěpnička.

V Národním divadle hrajete od roku 1975. Jaké je to být tak dlouho ve stejném divadle?
Oficiálně jsem angažovaný od roku 1975, ale v zásadě jsem nastupoval v roce 1974. Osobně slavím čtyřicátiny a řekl bych, že je to stejné jako v dlouhém manželství. Vždycky najdete něco, pro co chcete zůstat a pokračovat. Nehledě na to, když jsem do Národního divadla šel, moje dobrá přítelkyně, dramaturgyně Eva Bezděková, říkala: Z Národního se neodchází, tam se vynáší nohama napřed.

Kdo vám dělá oponenta? Nebo po tolika letech herecké práce ho už nepotřebujete?
Mám oponenta doma, a to je moje žena. Já jsem zase dělal oponenta své mamince, kritizoval jsem ji, logicky, když spolu žijete, tak se dobře znáte.

Sehrál jste mnoho rolí. Je možné říct, která vás stála nejvíce sil? Tipnu si. Byl to Stavrogin, hlavní postava z Dostojevského Běsů?
Ano. Jsou inscenace nebo role, které vás zasáhnou i v životě, a to byl Stavrogin. Postavil jsem ho na nezařaditelnosti do společnosti a tak si to vsugeroval, že jsem to přenesl i do života. Nebylo to dobré, ale už jsem to vymazal. Existuje historka, že když Zdeněk Štěpánek na Vinohradech hrál všechny ty náročné role, že za ním uprostřed sezóny přišel ředitel a dal mu peníze a řekl: A zítra odjíždíte na čtrnáct dní do Jugoslávie na dovolenou.

Stojí herecké sebevědomí především na rolích?
Herecké sebevědomí je důležité. Ale je to opravdu specifická záležitost, jako je, řekl bych, specifická herecká paměť. Pokud jsou herci dobří, tak mají správné, tedy zdravé, sebevědomí. Znají hranici, která je pro toto povolání podstatná. Není to nafoukanost a touha ukazovat se za každou cenu. Exhibice není herectví.

Je paměť podmínkou herecké práce, nebo se dá vytrénovat? Jak dlouho si třeba pamatujete roli?
Dokud je hra na repertoáru. Řeknu vám historku, točili jsme v Československé televizi nějakou inscenaci. Stop, Štěpňa se jde převlíct do dalšího obrazu. Došel jsem dolů a mám zvyk, že text scény, kterou jsem natočil, roztrhnu a hodím do koše. Pak se ozvalo: Štěpňo, nepřevlíkej se, musíme to natočit znova. Vyběhl jsem nahoru a zjistil, že už text neumím. Tak jsem poprosil o patnáctiminutovou pauzu, z koše jsem vytáhl papír a musel jsem se to naučit. Ono to tam zase naskočí, ale vím, že když to nepotřebuji, tak to z paměti ,vyhodím’.

Zajímala by mě - s prominutím - otázka hereckého stárnutí. Mám na mysli ubývání sil. Vypadáte totiž moc dobře.
Fyzické stárnutí si nepřipouštím. Nechodím do fitnessu, necvičím, ale pravda, jsem zvyklý fyzicky pracovat. Pracuju hodně na chalupě. Mám to bytostně dané, jsem asi sedlák. Je nutné, abych vypnul a na to potřebuji fyzickou práci. Akorát vím, že se hůř učím a potřebuji větší soustředění před představením. Herecké stárnutí je naopak ku prospěchu.

Dovedete být divákem, který se nechá strhnout tím, co vidí?
Mám výhodu, která je vlastně i nevýhodou. V teenagerovském věku, v období, kdy člověk nejintenzivněji vnímá, a to byla pro mě 60. léta, doba celonárodní, neřku-li celosvětové konjunktury umění, jsem viděl všechno, co se dalo vidět… Všechny Shakespeary, co přivezli Angličané, co dávali Francouzi, zažil jsem slavné představení Lišky Bystroušky, Brechtovu inscenaci Matky Kuráž jsem viděl v Německu… Nasál jsem něco, co jsem si neuvědomoval a nosím to v sobě. Takže spousta inscenací, jak se říká v branži, mě neosloví. A taky bohužel někdy pocit, že cílem mladých režisérů je nikoli pochopit autora, ale co nejvíce se zviditelnit.

Co považujete pro hereckou práci za důležité?
Vědění, vědomosti, techniku a profesní znalosti. A samozřejmě talent, který se nedá koupit. Werich říkal: Kdyby se nenarodil Einstein, věda, byť se zpožděním sta let, by k teorii relativity musela dospět. Ale kdyby se nenarodil Shakespeare, tak by ty hry nebyly. Spojoval to s tím, že technik se může vyučit, umělec ne.

Jste mimořádně úspěšný v dabingu. Harrisona Forda by snad nikdo jiný ani namlouvat nemohl.
Dabing je herecká disciplína. Nechápal jsem, že třeba Jirka Sovák, když dělal postsynchrony, kdy namlouváte sami sebe, což jsem nenáviděl, je dělal výborně. Neuměl ale dabing. Vždycky ke mně vzhlížel, jak prý to dělám, že mi to závidí. Jde o vnímání dotyčného herce na plátně, o to, jak to hraje, o snahu co nejméně to zkazit. Nezapomeňte, že v minulém státním zřízení byli i v dabingu režiséři, kteří se jinde neuchytili a říkali: Je to blbej film, musíme ho polidštit. Já jsem říkal, že nic polidšťovat nebudu. Já to jen převedu do českého jazyka.

Hrajete i v seriálech. Někteří herci o této práci neradi mluví...
Jestliže o tom neradi mluví, tak proč to dělají? U seriálu je ten problém, že když do něho vstupujete, nevíte, o co jde. To se nedozvíte, protože je hotový třeba jen první díl. Teď jsem zrovna vstoupil do seriálu Cesty domů a postupně se dozvídám, jaká je to vůbec figura… Obecně k účinkování v seriálech bych řekl, že jestliže je někdo špatný herec a vstoupí do špatného seriálu, tak je to holt víc vidět.

Kdysi vás víc lákalo výtvarné umění. Nakonec jste dal herecké práci ze sebe hodně. Myslíte, že byste teď mohl žít bez divadla?
Moje máma říkala: Já bych nemohla z divadla odejít, já bych umřela. Je spousta herců, kteří nemohou bez divadla být, protože by umřeli… Myslím si, že jsem člověk flexibilní a když nemám práci, tak si ji vymyslím, takže bych mohl žít i bez divadla, ale velmi by mi chybělo.

Autor: Iva Benešová, TV Pohoda, Foto: Jaroslav Šimandl