24.09.2014

Nethovor s Jiřím Adámkem, režisérem inscenace PO SAMETU

Narodil se roku 1977 v Praze. Divadelní režisér a autor, zakladatel a vedoucí skupiny Boca Loca Lab, pedagog katedry ALD DAMU. Vystudoval obor režie na katedře alternativního a loutkového divadla na Divadelní fakultě AMU v Praze. Zde absolvoval i doktorské studium – jeho disertace byla publikována pod názvem Théâtre musical / Divadlo poutané hudbou (HAMU, 2011).
Záznam NetHovoru, který se uskutečnil na Scena.cz

Vážený Jirko, vítáme Vás při setkání se čtenáři našeho portálu. Můžete přiblížit, jaký byl Váš dnešní den. Či co Vás ještě čeká? Redakce
Dobrý den, ani nevím, co psát. Měli jsme zkoušku na představení Po sametu a pak jsem přejel na DAMU připravovat blížící se semestr - učím divadelní režii, a nemilosrdně se blíží období, kdy budu muset logisticky zvládnout jedno i druhé, učení a zkoušení vlastní inscenace.

Zakládal jste festival VYŠEHRÁTKY - budete tam ještě někdy něco režírovat přímo pro Vyšehrad?
Kdo ví. Mám z festivalu ohromnou radost, nabral během let velmi originální směr, kombinuje divadlo a bojovky na určité téma s divadelními prvky a taky třeba hravé instalace pro děti. Tedy to, co je myslím aktuální, propojovat sociální a estetickou funkci divadla.

Co je pro vás v divadle důležité jako pro diváka? Karolína, Brno
Divadlo chápu jako dost komplexní druh zkušenosti. Čili má touha je, aby tam byly všechny ty vrstvy: fascinace bytostnou fyzickou přítomností člověka na jevišti, vtip, politikum, krása, něco v dobrém smyslu neuspokojivého, frustrujícího, co divákem hne.... aby divák byl vtažený, smyslově aktivovaný, aby podlehl náladě, aby v něm zůstaly věci k řešení když se pak ocitne sám se sebou... tohle všechno.

Co je vaší náplní na KALD DAMU? Mirek
Hlavně učím režii, hledám cesty jak a co předávat, k čemu inspirovat, a taky jak nezablokovat studenty, aby jejich inspirace a osobitost nevzala za své pod palbou shůry vštěpovaných principů divadelní tvorby...

Jsou podle Vás studenti jiní, než jste byl vy sám? Karolína, Pha4
Studenti jsou jako zrcadlo. Často mi silně připomínají mě samotného, když jsem studoval, dělají velmi podobné blbosti, bojují podobně sami se sebou, se svým egem, které často překáží mezi inspirací a činem. Někdy mi, přiznám se, připadají šikovnější než jsem byl já. Ale vlastně málokdy mají tak silnou touhu to ve výsledku dělat, oddat se divadlu celým životem.

Myslíte si, že je ideální, když jako autor hry, inscenaci zároveň režírujete? Karel
No ideální... ono mi taky nic jiného nezbývá. Já nepíšu běžným způsobem, spíše skládám dohromady slova, fráze, citace, výroky, zvuky, tóny... nevím, kdo jiný by mi připravil ten správný textový materiál. Sním ovšem o tom, že by mi někdo napsal scénář, obsahující tu správnou dekonstrukci jazyka a řeči... nebo ještě lépe, že by někdo vzal můj scénář a po svém ho inscenoval

Kde bereš nápady pro své hudebně-divadelní projekty? Bert
No právě... mít ten počáteční nápad je ze všeho nejtěžší. Ten, když se podaří, tak je skoro vyhráno.

O čem bude PO SAMETU na Nové scéně ?
Jde o mozaiku z celého období od revoluce po dnešek. Herci tu nejsou za konkrétní postavy, ale proměňují se v překvapené občany, novináře, politiky, podnikatele, mafiány, nacionalisty... Chceme skrze konkrétní vzpomínky, skandály, výroky politiků i připomínky úspěchů typu vstup do NATO či EU ukázat jakousi cestu národa... naděje a zklamání, neustálou touhu po nových malých revolucích, které by smetli všechny ty nahoře. A taky pořád ty samé neřesti od alkoholu po ješitnost a krátkozrakost... a přeci by měla prosvítat pomalá a vratká chůze vpřed k vyspělejší společnosti.

Jaké to je pracovat v Národním divadle?
Ohromně zajímavé. Dosud si užívám toho, že jsme zavřeni ve zkušebně se skupinou skvěle spolupracujících herců. Určitě se mi nebude chtít pokročit na jeviště a prát se s prostorem, kulisami, světlem, zvukem a časem do premiéry.

Jak vy sám jste prožíval dobu, o níž je Po sametu? Petr, Praha
Když byla revoluce, bylo mi 12 let a žil jsem v Praze na Vinohradech v intelektuální rodině, nijak statečné, ale přece jen jasně protikomunisticky založené. Revoluce byl asi nejsilnější zážitek mého života, poznamenal mě na věky věků. Nikdy jsem nepřestal sledovat politiku a posvátně prožívat svou účast v každých svobodných volbách. Když opadla prvotní fascinace revolucí, dlouho jsem se s naší dobou nemohl smířit. Ale dnes už jsem mnohem smířlivější, a taky jsem přesvědčený, že podlehnutí konzumu, možnosti vydělat peníze, touze po luxusu a vnějším úspěchu se už trochu vyčerpalo. Baví mě zápas naší společnosti, permanentní konflikt mezi osobními zájmy a skutečnými lidskými tužbami, mezi pragmatismem a odvahou. Je to tedy tak, že pracuji na tématu, které je pro mě velmi silné, a to je to nejlepší, co se může stát.

Režíruje se vám lépe na malé nebo velké scéně? Pavel, Pha5
Kdybych nežil experimenty v malých nezávislých divadelních studiech (Alred ve dvoře, Roxy-NoD) se svojí skupinou Boca Loca Lab, neměl bych z čeho brát, když dojde na zakázku typu Národní divadlo. Asi není náhoda, že letos jsem dostal poprvé nabídku na velké jeviště, a to hned dvě za sebou: v červnu jsme měli premiéru opery Martina Smolky v ostravském Národním. Takže jsem zřejmě dospěl do téhle fáze, a velká scéna mi nabízí nové možnosti. Je nutné jít dál, vyhovuje mi to.

V čem je pro vás práce v rozhlase jiná v divadle?
Rozhlas je fascinující tím, že když zrušíte vizuální složku, tak potřebujete, aby akustická složka vyvolávala v posluchači obrazy. Je to jedno z mých silných témat, co se týká nejen rozhlasové, ale i divadelní tvorby: něco ubrat a tím koncentrovaněji působit. Jsem fascinovaný možností, že herci jen vyluzují zvuky a nehýbou se, a přitom je to plné neuskutečněného pohybu. Nebo že herci tiše pro sebe vyluzují pochodovou píseň a v divákově fantazii to burácí. V tom smyslu je rozhlasová tvorba úžasně zajímavá. Je ale zároveň velmi těžké najít tu správnou cestu, nebýt příliš abstraktní ani příliš doslovný.

Ocenění v Německu, Toruni a další, to jsou ceny z festivalů? Jarda, Pardubice
Ano, v zásadě jde o festivaly. Specialitou je ocenění Music Theatre Now!: porota v Německu na základě asi dvou stovek video záznamů vybrala 18 nejzajímavějších experimentů v oblasti propojení hudebních a divadelních postupů. A pak jsme se sjeli do Berlína, navzájem si ukazovali a vysvětlovali svou práci a povídali si o tom. To byla skvělá zkušenost.

Co vy a divadlo Minor? Budete tam opět něco režírovat? Pavla
K divadlu Minor cítím silné pouto. Je to pole, kde je experimentování chtěné a žádané! Tamní vedení pořád hledá nové cesty komunikace s dětským a rodinným publikem skrze divadelní zážitek. Takže na duben chystám premiéru představení, které už se bude hodně blížit koncertu, do kterého ovšem budou jemně a citlivě zapojeni i diváci. A společně vznikající hudba bude vyvolávat různé scénické obrazy a kouzla. Herců bude hodně a kapacita hlediště bude omezena, takže se snad podaří vyčarovat silnou společnou atmosféru - skrze hlasy.

Můžeš o nějakém herci nebo herečce říct ano, s tím na sebe slyším, jiného do projektu nechci? Honza
Neumím pracovat s každým hercem, to už mám vyzkoušené. Souvisí to s tím, že neinscenuju divadelní hry, ale s herci autorsky spolupracuju, přitom je ale vedu k velmi přesné formě, a ještě musí být muzikální.

Vzpomenete si na svou první režii, byl to pro vás nadlidský úkol postavit se před realizační tým a začít ho řídit, nebo jste byl v pohodě? Zdeněk, Krč
Je to to samé, co vidím na studentech. Člověk potřebuje hodně zkušeností, úspěchů a neúspěchů, aby pomalu začal být před herci sám za sebe a nepodléhal trémě a potřebě budovat si autoritu. A taky musí chtít - musí chtít spět ke své autenticitě a nikoli k ochrannému valu image.

Nechtěl byste být uměleckým šéfem, asi byste snáze prosazoval své umělecké projekty? Karel
Chtěl, dnes už ano. Jak bude správná příležitost, budu se hlásit do konkurzů o divadla.

Jiří, neláká vás plenérová režie, např. Letní Schakespearovské slavnosti? Pavla
V minulosti jsem vytvořil představení v podzemí bývalé kanalizační čistírny v Bubenči, v parku na Vyšehradě, mezi zachovalými vesnickými domky ve Starých Střešovicích, v podzemní vyšehradské Gorlici mezi sochami z Karlova mostu, ve vystěhovaném bytě na Starém městě... to vše mě láká. Ale ne proto, abych získal atraktivní pozadí jako je tomu u Shakespearovských slavností, ale abych přijal svérázné prostředí jako určující element. Abych se mu podřídil, abych je vyslechl.

Vážený Jirko, mnohokrát děkujeme za příjemné odpoledne, které jsme mohli spolu s Vámi strávit u Internetu. Vaše slovo závěrem? Redakce
Bylo to zajímavé, otázky mě nutili se zamyslet, díky za to. Jiří A.

Autor: Scéna.cz, Foto: Hana Smejkalová