10.09.2014

Milan Stehlík - člověk pohádkový

Nedávno jsem se na těchto stránkách vyznal z obdivu a z lásky k velké herecké gardě Činohry ND, mezi níž bezesporu počítám Milana Stehlíka, který na sklonku minulé divadelní sezony oslavil 70. narozeniny. Milan je člověk „skrznaskrz prolezlý divadlem. A nemůže tomu být jinak, vzhledem k rodinnému zázemí. Je synem herečky, významné členky Vinohradského divadla, Věry Budilové a dramatika, scénáristy, dramaturga a režiséra Miloslava Stehlíka, který byl mj.dlouhá léta režisérem a dramaturgem Činohry ND. A aby toho nebylo málo, jeho ženou je spolužačka z DAMU, herečka Ivana Vondrovicová, dlouholetá členka Městských divadel pražských a pedagožka hlasové výchovy na DAMU.

S rodinnými příslušníky se Milan několikrát potkal i pracovně. Spolu s maminkou v roce 1975 natočil pod vedením režisérky Svaty Simonové pohádku na Mahenovy motivy JAK SE ŠEVCEM ČERTI ŠILI. S manželkou se setkal nejprve na jevišti DISKu v absolventských inscenacích Moliérových TŘÍ KOMEDIÍ (režie M. Nedbal, 1965), Háyova KONĚ (režie J. Novotný, 1965) a především v roce 1966 v titulní dvojici Anny a Petra ve Štěpánkově inscenace DENÍKU ANNY FRANKOVÉ. V roce 1967 se pak letmo setkali v Městských divadlech pražských v pohybové inscenaci O. Ornesta a L. Janečkové podle povídek A. E. Poa MASKA ČERVENÉ SMRTI (část Zrádné srdce, role Tanečnice a Soudce). Nejnověji se setkali v televizních pohádkách režisérky V. Janečkové KOUZELNÝ CEDNÍČEK (1987) a O HLOPUPÉ HAVÍŘCE (1990). K setkání s tatínkem došlo hlavně v ND, kde hrál v jím upravených hrách (mj. roce 1970 ve TŘETÍM ZVONĚNÍ V. V. Štecha, k němuž Milan napsal spolu se svým švagrem texty písní) a pod jeho režií (mj. v roce 1974 v ŠEVCOVSKÉ KOMEDII, kterou napsal na motivy her F. F. Šamberka).

Milanovou 1. rolí na profesionální scéně byl v roce 1965 Princ Fjodor v Puškinově BORISI GODUNOVOVI, které ve Vinohradském divadle nastudoval j. h. pod vedením Josefa Budského. O rok později zde opět j. h. ve Štěpánkově režii nastudoval Belliho v Pirandellově tragikomedii ČLOVĚK, ZVÍŘE, CTNOST.

Po studiích na DAMU zakotvil na téměř 4 roky v Městských divadlech pražských (MDP), ve slavné éře tzv. Ornestina. Zde se mj. setkal se svými příštími kolegy z ND, F. Němcem a posléze i s V. Postráneckým. Uvedl se rolí Grumia ve Svobodově režii hudební komedie ZKROCENÍ ZLÉ PANNY podle podle Shakespearova Zkrocení zlé ženy (v roce 2000 si ve Strniskově inscenaci na Pražském Hradě zahrál Gremia a v roce 2011 na domovské scéně a v režii M. Čičváka Baptistu). Režisér V. Hudeček jej obsadil do role Mladého hrobníka v Renčově dramatu inspirovaném Shakespearovým Hamletem KRÁLOVSKÉ VRAŽDĚNÍ. Mladého (či Druhého) hrobníka si v roce 1982 zahral i v legendární Macháčkově HAMLETOVI na scéně Smetanova divadla (partnerem mu byl F. Filipovský). V roce 1968 hrál Anděla Teofila ve Wissově slavné protiokupační inscenaci v Divadle Komedi (Loupežníka Sarka-Farku si v této pohádce posléze zahrál v roce 1982 v Hudečkově režii v ND (alternace s J. Valou) a a v roce 1995 ve Švarcově režii v Městském divadle Mladá Boleslav (alternace s V. Šaškem)). S MDP se rozloučil v roce 1969 rolemi Popivy v muzikálu LIŠÁK POMET (režie P. Rímský, titulní rolí Pometa se v MDP uvedl V. Postránecký) a Thomace v Ornestově inscenaci Frischovy hry KDYBYCH TAK MOHL ZAČÍT ZNOVU.

V ND hrál zprvu velké a větší role mladých milovníkům, spíše lidového a (tragi)komického ražení mj. Mozglajkov (F. M. Dostojevskij: STRÝČKŮV SEN, r. M. Stehlík, 1971), Prokop (J. K. Tyl: PALIČOVA DCERA, r. J. Pleskot, 1973), Jan Pěnkava (J. K. Tyl: TVRDOHLAVÁ ŽENA, r. J. Kačer, 1974) či práskaných sluhů mj. Lepohlav, V. K. Klicpera: HADRIÁN Z ŘÍMSŮ, r. V. Hudeček, 1972, Rodrigo, C. De la Barca: DÁMA SKŘÍTEK, r. J. Pleskot, 1980). Jak šel čas a Milan stárl, rolí mu valem příbývalo, ale převažovaly především ty střední a menší, k nimž jej předučoval jeho typ – subtilní postava, vyšší a výborně posazený hlas, skvělá pohybová kultura a především mistrovství herecké zkratky a poitny. Milan byl (a stále je) jedním z nejobsazovanějších herců Činohry ND. Podílel se na mnoha legendárních plátnech, která vešla do dějin českého divadla. Krom již zmiňovaného Macháčkova HAMLETA, je to např. Kačerova MATKA KURÁŽ (Mladý sedlák, 1970), KOČIČÍ HRA (Číšník, 1974), Macháčkovi NAŠI FURIANTI (Martin, 1979 (později v Pitínského inscenaci této hry zahrál postupně Vojtu, Karla Kudrličku a Kašpara Šmějkala)), Krobotův ROK NA VSI (Chalupa, 1994), Rajmontův SLUHA DVOU PÁNU (Nosič, 1994).

Milan je z rodu herců ND, jakými byli S. Neumann, L. Pešek (zajímavostí je, že hráli mj. stejnou roli v Čechách téměř neznáme hře, Lékárníka v Moliérově PÁNOVI Z PRASEČKOVA, Pešek v roce 1927 v Brně a Milan v roce 2012 v ND v režii H. Burešové), F. Filipovský či B. Bezouška. Přesný, se schopností ironického nadhledu a odstupu, se vzácným citem pro míru stylizace a žánr. A to vše samozřejmě podloženo výborným – dnes často pomíjeným – řemeslem.

Zlom v jeho obsazování nastal na počátku nového tisíciletí, kdy Milan začal dostávat stále větší role. Legendární je jeho věta při přičtení obsazení Moliérova DONA JUANA v režii nonkonfrmního Jana Nebeského, kdy u postavy Sganarella, který je snem téměř všech herců, našel své jméno. Tehdy prohlásil: „Taková komplikace a před důchodem!“ Nebyla to známka lenosti či nevděku, ale herecké (i lidské) pokory a břitkého sarkastického humoru, které na něm obdivuji. Nebeský si jej v ND obsadil i jako Kraběte z Kentu do své variace na KRÁLE LEARA, kde Milan opět zářil. Stejně jako v inscenacích světoznámého amerického režiséra R. Wilsona VĚC MAKROPULOS (Hauk-Šendorf) a 1914 (Maloměšťák, Důstojník), s nimiž ND procestovalo (a stále cestuje) velký kus světa. Při jejich velenáročné přípravě Milan projevil ohromnou dávku sebekázné i statečnosti, s nimiž zvládal časově, fyzicky i psychicky náročné zkoušky.

Milan občas hostuje i na jiných scénách. Kráce po nástupu do ND si jej kolega J. Dohnal obsadil do role Peška Hlavně ve Vrchlického komedii NOC NA KARLŠTEJNĚ (1972), s níž kladenské divadlo léta hostovalo v unikátním Bremhsově letním divadle přímo na Karlštejně. Milan zde řádil s Alenami v podání M Kleinerové, J. Bohdalové či J. Obermaierové. Častým hostem byl též v Divadle v Celetné (ŘEKNI VĚTŠÍ LEŽ,...), ve Strašnickém divadle (OIDIPÚS REX, JULIUS CAESAR), na Letních shakespearovských slavnostech (ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY, MARNÁ LÁSKY SNAHA, KOMEDIE OMYLŮ, MACBETH,...), v Pražském komorním divadle (HUMANISTI), v Divadle Na Jezerce (VAJÍČKO, MŮJ BOJ) či v MeetFactory Praha (PEVNOST – ŘEČ O ZNIČENÍ).

Své značné hudební nadání a smyl pro kabaret uplatnil ve staropražských kabaretech K. Urbánka, které vznikly u příležitosti Všeobecné výstavy v roce 1991 a posléze se hráli na komorní scéně Karlínek v Hudebním divadle Karlín.

Když jsem nastoupil do ND a začal zkoušet „svou první inscenaci (Krále Leara), tak jsem měl pocit, že Milana znám léta osobně (z jeviště jsem jej samozřejmě znal dávno, ale osobně jsem se s ním nikdy nesetkal). Upínal jsem se k němu (podobně jako k E. Salzmannové) jako s jistotě, ke kotvišti. Stal se ihned mým oblíbeným kolegou (opět stejně jako Eva S.). Přemýšlel jsem, kde se ve mě vzala ta jistota a důvěra. Nebylo těžké na to přijít: Milan mě provázel od dětství. Hrál totiž ve většině televizních pohádek, které jsem jako dítě (i dospělý) sledoval (a sleduji). Milan Stehlík je totiž nejobsazovanějším hercem televizních pohádek posledních 40 let! Byl dvorním hercem dam Vlasty Janečkové, Svatavy Simonové a Věry Jordánové. Byl mnohokrát princem (často přitroublým), loupežníkem, vodníkem, králem, strejčkem, skřítkem, pekařem a dokonce hrál i Mladého Lotranda v Loupežnické pohádce, kterého si později ve filmové podobě zahrát Jiří Strach. A nesmím zapomenout ani na milovaného Vilíka z Včelky Máji, kterého nedostižným způsobem namluvil. Mám s tímto seriálem spojena svá dětská nedělní rána. Ale asi nejvíce jsem si Milana jako dítě zamiloval v postavě tragikomického Fackováka z Rážovy dvoudílné inscenace PRINCE A CHUĎASE (1971). Mohl bych pokračovat ve výčtu jeho rolí dál a dál. Zásadní pro mě ale je, že všechny Milanovy pohádkové postavy jsou laskavé, hrané s lehkým úsměvěm, a i ty které mají temnější zabarvení, tak nejsou zlé.

Milan mi imponuje svou laskavostí, hereckou dovedností, uměřeností, maximální profesionalitou a velkým lidstvím. A samozřejmě i schopností hrát „klasické divadlo a zároveň „těžkou avangardu se všemi atributy, které k tomu kterému žánru výsostně náležejí. On prostě „jen přijde na jeviště (a ví proč, tím pádem to ví i divák), řekně po smyslu repliku, logicky zareaguje na partnera a „je to tam. Je ten malý velký zázrak, který obdivuji na VELKÝCH hercích, jehož původu se nedopátrám ač se snažím sebevíc. A asi to není ani potřeba. Stačí se jen dívat, vnímat, nasávat a obdivovat…

Těším se na každé setkání s Milanem. Nejnověji s krásné Jařabově inscenaci KVARTÝR, kde mě Milan (spolu s Evou Salzmannovou, s níž partneří) nesmírně dojímá, často k slzám. Je to divácká slast pozorovat je na jevišti. Mám co dělat, abych se vrátil do reality a byl schopen i dále řídit představení.

Milane, moc Ti děkuji, hodně se od Tebe učím. A nejen divadlo.

Autor: Miroslav Král, inspicient, Foto: Jaroslav Šimandl