16.04.2014

O 1914

Strhující básník, obávaný kritik a působivý řečník Karl Kraus začíná předmluvu svého opusu Poslední chvíle lidstva slovy: Jevištní provedení dramatu, jehož rozsah by podle pozemské časomíry zabral přibližně deset večerů, je určeno pro divadlo někde na Marsu. Ti, kdo na tomhle světě chodí do divadla, něco takového by nevydrželi. Haškův román o dobrém vojáku Švejkoviv několika dílech čítá taky pár set stran, a sám autor ho vlastně ani nestačil dokončit. Přesto přese všechno se Krause inscenátoři znovu a znovu snaží zmoci – například z něj vybírají stravitelné části, které se mohou hrát i na naší planetě. A po Haškovi sahá divadlo už od dvacátých let 20. století. Poslední chvíle lidstva byly do češtiny přeloženy ve třicátých letech(tehdy je pod názvem Poslední dnové lidstva převedl Jan Münzer), nový překlad pořídil na počátku tisíciletí Hanuš Karlach. Intelektualismus versus plebejství, kavárna versus hospoda, těch protikladů a rozporů či rozdílných výchozích bodů by se dalo najít nespočet, ale je tu jeden svorník. Síla umělecké výpovědi na podobné téma.

Rok 1914 jako by se nyní zjevil v intenzivnějších barvách snad proto, že jsme se celou druhou půli dvacátého století ohlíželi hlavně za válkou druhou. Na pomníčky obětem první války, které najdete ve skoro každé vesnici u nás, jako bychom si začali vzpomínat silněji zrovna teď, nejen kvůli výročí, ale i pro obecně analogickou situaci – před sto lety se začala překreslovat mapa Evropy, již se dneska snažíme spojit v nadnárodní Evropské unii. Zajímá z toho všeho něco Roberta Wilsona? Kdo ví? Možná všechno.
Opakovaným pročítáním se obě díla začala zvláštně, až jaksi halucinogenně, spojovat v jedno. Kraus a Hašek žili v jedné době a dost možná ji podobně vnímali. Domácí interpretace Švejka nás dovedla k tomu, že uděláme jaksi „Švejka bez Švejka“. Rozpustíme ho v Krausově světě a budeme se držet pocitu, který v nás vyvolává. Hašek si jako klíčový prostředek vzal právě nekončící transport a nudu ředěnou slovem. Jako by střelba, ta strašlivá, ničivá, rezonovala právě v téhle zoufalé banalitě. V našem 1914 padne na scéně jeden výstřel, pitomý, zbytečný. Válčení v té síle, jak skutečně probíhalo, nikdy ani vzdáleně nenapodobíme. A to je přesně to, o co šlo, nenapodobovat. Dopřát si úplně nový svět.
Základní osu textu vytvořila dvojice Optimisty a Pesimisty; jsou to jacísi průvodci dějem, nadčasové typy, jež jsou však svými povahami až truchlivě časově zakotvení. Jsou nositeli základních stanovisek a snadno si dokážeme představit, který z nich povede lidstvo do té druhé války. A pak možná i do nějaké další …
Takže ti, kteří budou v 1914 hledat výhradně dramatizaci Osudů dobrého vojáka Švejka, budou zklamáni. Ti, jež přicházejí na Poslední chvíle lidstva, budou zklamáni též. No a ti, kdo chtějí vidět Wilsonův pohled na svět tehdy a zároveň nyní, pohled značně ovlivněný optikou dvou středoevropských géniů, mohli by snad v 1914 najít i něco sami o sobě …

Autor: Marta Ljubková, Foto: Lucie Jansch