7.02.2012

Rozhovor s autorkou ENRONU

U příležitosti české premiéry hry ENRON, požádal překladatel hry Jan Tošovský o krátký rozhovor autorku LUCY PREBBLE.

Enron byla vaše třetí hra, ale první, která dosáhla takového úspěchu. Co to pro vás znamenalo?

Jsem velice překvapená a šťastná, že se mé hře dostalo takové pozornosti. Mám pocit, že v té době, kolem roku 2009, byli lidi hladoví dozvědět se něco o té části světa, která nám byla až dosud poměrně dost skrytá. Pro mě má ta hra i velký osobní význam, protože jsem při práci na ní potkala některé ze svých nejbližších přátel. V Londýně se tehdy zcela nečekaně stala hitem, a neznám nic lepšího než být něčeho podobného součástí a sdílet to se skupinou podobně naladěných lidí. Budu za to do smrti vděčná - i za příležitosti, kterých se mi díky tomu dostalo.

Změnil vás úspěch? Jak se s ním vyrovnáváte?

Upřímně řečeno se nijak zvlášť úspěšná necítím. Psaní je velice náročná a osamělá činnost a dokud si budete muset každý den sednout ke stolu a vymýšlet, co dál, neznamená úspěch skoro nic. Práci vám to neusnadní. Váš každodenní provoz se tím nezmění ani o trochu. Nějaká privilegia nebo širší uznání můžete očekávat, až pokud se stanete opravdu velmi populární. Takže shrnuto - můj život se úspěchem vlastně nezměnil, jen jsem vydělala trochu peněz a získala díky spolupráci na inscenaci pár skvělých přátel. A to mě samozřejmě obohatilo.

Jak vás napadlo napsat hru o Enronu?

Vždycky jsem chtěla psát o byznysu, protože jsem měla pocit, že to je prostředí, které se na jevišti téměř nevyskytuje, což je překvapivé, když vezmete do úvahy, kolik lidí dělá pro střední a velké společnosti. Pamatovala jsem si pád Enronu díky mohutné mediální pozornosti, které se mu dostávalo. A když jsem se někde dočetla o svědectví Andyho Fastowa, o tom, jak potopil svého bývalého šéfa, kterého přitom tak obdivoval, napadlo mě, že se v tom příběhu potenciálně skrývá tragický rozměr. A čím víc jsem se o něm dozvídala, tím víc mě fascinoval a přitahoval svojí na finanční svět zcela nečekanou dramatičností. Přišlo mi to jako vhodné téma pro divadlo, protože jsem věřila, že je možné dát číslům na jevišti dramatičnost a naléhavost, kterou mají ve finančních zprávách. A jenom na divadle se dá přesvědčivě ukázat jak síla iluze, tak napětí, které plyne ze ztráty důvěry.

Jeff Skilling, Andy Fastow a Ken Lay jsou skutečné postavy. Naproti tomu čtvrtá hlavní postava, Klaudie Roe, podle všeho nemá konkrétní předlohu. Kde jste pro ni brala inspiraci?

Je to taková směs několika žen z Enronu. Použila jsem pro ni smyšlené jméno, protože jsem ji chtěla nechat dělat a říkat věci, které bych asi nemohla s čistým svědomím připsat žádné ze skutečných předloh. Naproti tomu se způsobem, jakým jsou ve hře prezentováni Skilling, Fastow a Lay jsem spokojená, myslím, že to vystihuje roli, kterou v kauze sehráli.

Bála jste se právních následků, když jste se rozhodla použít skutečné postavy? Kontaktovali vás například Fastow nebo Skilling, případně jejich právníci?

Bála jsem se hodně, i když jsem se hodně snažila, aby zobrazení skutečných osob bylo na jedné straně přiměřené a na druhé spíše divadelní než dokumentární. Nikdo se mi ale neozval. Tedy, pár menších hráčů vidělo londýnskou inscenaci a pak mi přišli říct, jak se jim to líbilo, dokonce mi řekli i řadu věcí ze zákulisí mnou zobrazených scén, o kterých jsem neměla nejmenší tušení. Se Skillingem ani Fastowem jsem v přímém kontaktu nebyla, i když jsem pozorně sledovala jejich další osudy.

Vaše hra se vyznačuje poměrně zvláštní formou - můžeme ji vnímat jako drama, ale z jiného pohledu jako muzikál svého druhu, najdeme v ní jak tragiku, tak frašku... Označujete vy sama nějak žánr, který jste v Enronu vytvořila?

Tak to zcela určitě ne! Je to fantastická hra z finančního prostředí, ale myslím, že jsem se nijak nenechala svazovat tónem ani žánrem. Myslím si, že skutečné příběhy, jako ten z Enronu, se prostě někdy vymykají přísným žánrovým vymezením - můžou být zároveň tragické, směšné, neuvěřitelné, absurdní a svým způsobem dojemné. Život je takový. Snažit se to uchopit je těžké a výsledek může být hodně chaotický, ale přijde mi to pravdivější a bližší způsobu, jakým zakoušíme skutečnost.

Co říkáte tomu, že se Enron hraje v Praze? Víte o dalších uvedeních - případně i chystaných?

Mám radost a jsem pyšná, že se moje hra hraje v Praze, která byla, stejně jako řada jiných větších měst, těžce zasažena finanční krizí a částečně i krizí eurozóny. Měla jsem to štěstí, že jsem viděla islandskou inscenaci, ze které bylo hodně cítit, jak moc byla země zasažena úvěrovou krizí. Inscenátoři se zajímavým způsobem vyrovnali se závěrem inscenace - ten pocit rozzlobené země, která žádá spravedlnost, byl velice silný. Na Broadwayi hra propadla - myslím, že New York se špatně srovnává právě s tou zmíněnou žánrovou rozkolísaností a zároveň není připraven na to, vidět svou zemi prezentovanou ve špatném světle.

Na čem právě pracujete? Bude to opět finanční téma? Třeba právě krize eurozóny?

Myslím, že aspoň prozatím jsem s finanční tématikou hotová. Samozřejmě že se mě současná evropská krize hluboce dotýká a jsem zklamaná a rozpačitá nad některými kroky a reakcemi našich politiků. Nicméně moje příští hra bude milostný příběh, odehrávající se na pozadí klinických testů nového antidepresiva, a měla by mít premiéru v roce 2012.

Autor: Jan Tošovský