22.05.2015

KÁMEN očima Michala Dočekala

Je rok 1993 a Heidrun se spolu se svou starou matkou a pubertální dcerou vrací do rodného domu. Má to být nový začátek jejich života. Jenže v domě ožívají obrazy z minulosti, na povrch se dostávají staré křivdy. Dům se tak stává jednou z hlavních postav. Je mlčícím nositelem lidských osudů, ve kterém se příběh, zabírající časové období od nástupu fašismu až po nedávnou minulost, odehrává. Násilné vysidlování, zabavování majetků a opětovné navracení je téma, které rezonuje i u nás.

Dramaturgyně Iva Klestilová se ptala režiséra MICHALA DOČEKALA...

Hra Kámen se pohybuje v širokém časovém období. Od roku 1935 až po současnost. Co Vás na této hře přitahuje?
Na hře Kámen je přitažlivé téma paměti, která si různě upravuje minulost. Německá moderní historie – zejména odehrává-li se hra v Drážďanech – je zároveň historií středoevropskou, a tudíž i naší. A naším tématem jsou, či by měly být, jizvy a závaží minulosti. Nestrávená a nezpracovaná minulost se pořád vrací, jako kdyby nám něco leželo v žaludku. Třeba kámen.

V Maďarském divadle v Kluži jste režíroval dramatizaci Hrabalovy novely Obsluhoval jsem anglického krále. Nacházíte mezi těmito dvěma látkami nějakou spojitost?
Ano, jsou si podobné dobou, kterou se obě díla zabývají. U Hrabala jsou to léta cca 1920–1970 u Mayenburga roky 1935–1993.

Ve hře Mikve hrají samé ženy. I ve hře Kámen je převaha žen. Nevyděsila Vás ženská přesila? Nebo naopak potěšila?
Myslím, že nemám s ženami při práci nějaký zásadní problém, ale počet ženských či mužských rolí nebyl pro výběr Kamene určující, důležitá byla hra sama.

Jaké jsou Vaše další režijní plány?
Na podzim budu režírovat ve zmíněné Kluži Kafkovu Ameriku a pak v Opeře Národního divadla.

Autor: Iva Klestilová