7.10.2014

1789 aneb DOKONALÉ ŠTĚSTÍ

Jeden každý z nás za to může

Upřímně – jícen se trochu svírá, když to jeden vysloví – jedna z největších legend evropského divadla – Mnouchkinové revoluční freska 1789 dočká se v Národním divadle nové inscenace.

Když to různí mí kolegové slyšeli, zbledli a zajíkli se a šli na panáka – dívali se sugestivně – zda-li je to dobrý plán – takovouto legendu vyzvat ku tanci – že jednomu budou se zcela jistě plést nohy a bůhví, jestli nepošlape – bílé střevíčky majestátu. Ale já byl jak utržený z řetězu, pořád psal Michalu Dočekalovi dopisy, jak skvělý to je nápad – v sezoně, kde má si tato země česká – domov můj – připomenout pětadvacetiletí svobody, obléct má se do nádherna a vonět, je správné, že Národní divadlo udělá toto – vypraví na moře zaoceánskou loď. Loď, ve které se povezou všechna tajemství doby – dvacet pět let svobodné – a přeci jaksi utahané. Všechna ta paměť, ty vzpomínky, ta slova, která pronesena, až jednomu chvěl se dech – popadala pod stůl. Ty naděje, ty přísahy, to vzrušení, ta jistota náhle čímsi – posedlost.

To vědění, že jeden chce být lepší v prospěch Čehosi – na oltář vlasti položit každý svou oběť – aby chrám společné existence byl posvěcen. A rovnou bylo jasné, že musíme mít odvahu nevyprávět ani tak o tom, co tenkrát v roce 1789 jednou provždy proměnilo Evropu – anýbrž vyprávět jedním dechem i o nás – v analogické situaci revoluce naší.

Jak jsme přísahali, jak jsme zvolili, jak jsme se modlili, jak se báli, jak střízlivěli, jak vyděšeni zírali, jak zapomínali, jak křičeli, jak zradili, jak nenašli. Jak chtěli, jak nedokázali. Jak dohlédli, jak znejistěli, jak blbě to zformulovali, jak neviděli, jak neslyšeli. Jak našli – jak nenašli. A jeden každý z nás za to může a jednoho každého z nás jest to téma – tím jsem si jist.

Autor: Vladimír Morávek, Foto: Martin Chocholoušek