25.05.2014

ZE ŽIVOTA HMYZU - sex, hromadění a násilí

Ve své době vzbudilo drama bří Čapků značný rozruch. Bylo zcela nepodobné stávající dramatice. Citujme výňatky z dobových kritik: „Hra se vymyká dosavadním zvyklostem dramatu.“ – „Technika skladby prostě jen rozvíjí obrázky z přírodopisného alba.“ – „Není dílem dramatickým, spíše libretem k baletu, féerií, která není bez básnických záchvěvů.“ – „Teskná filosofie vedle laciné líbivosti, novátorství vedle okoukaných triků, zášleh překvapujících myšlenkových blesků vedle tuctově bengálových efektů.“ – „Je to taková nějaká dramatická orchideje; květina podivných tvarů a nezvyklé vůně. Je to odklon od přirozeného vývoje dramatu na jiné, neschůdné a záhadné cesty.“ – „Není vlastně ani divadlem. A je to přece zas víc divadlo, nežli mnohé jiné dílo, postavené přesně. Ano, moderní, filosofické Jiříkovo vidění, namísto toho starého, ploše moralistního, moderní filosofický balet, jakým sotva kde může se vlastně pochlubit i cizina.“

V roce 1921, kdy byla hra dokončena, byla dílem v pravém smyslu slova avantgardním. A to nejen v našem národním kontextu, ale v širokém kontextu divadla evropského. Důsledně bořila dosavadní konvence a představy o dramatickém textu. Hra zcela rezignuje na jednotící příběhovou linii. Ta byla doposud, i přes ibsenovskou a čechovskou reformu, základním principem jednoty dramatu, důkazem jeho celistvosti. Hra rezignuje i na dramatičnost postavenou na vyhroceném konfliktu organizujícím děj. Tradičně pojatou dramatičnost nahrazuje vizuální divadelností.
V této době se nový typ divadelní hry – kulminující posléze v epickém dramatu brechtovského typu – začíná teprve odpoutávat od své mateřské literární podstaty. Divadelní text přestává být jedním z literárních žánrů, patří více divadlu, předpokládá jevištní provedení.
Představu o divadle ovlivňují moderní výtvarné směry, expresionismus, kubismus. Autorský podíl Josefa Čapka máme možná sklon trochu podceňovat, ale faktura hry postavená na zjednodušujících liniích kresby, záměrném primitivismu, tedy modernistických principech výtvarného myšlení, podstatný vliv bytostného výtvarníka spíše potvrzuje.
Hra je sice téměř tradičně rozčleněna do tří dějství, Motýlové, Kořistníci, Mravenci, ale každé dějství má jinou formu, strukturu, styl.
Nejblíže jsou tradičnímu pojetí prvně představení, Motýlové. Wildovské konverzační formě odpovídá tématika dekadentně pojaté erotiky. Vzduch, třepotání, sladký život. Láska i akt plození jsou směšně nepřípadné, brání svůdné lehkosti bytí.
Druhé dějství s prvním ostře kontrastuje. Tady není život nezávazně konzumován. Existence má svůj krutě jasný cíl. Přežít. A také zabezpečit se, tedy vlastnit. Uzavřené výjevy jsou položeny vedle sebe, a mají-li vůbec příběhovou linii, pak je to akt zabíjení: „Chceš-li jíst, tedy zabij.“ Každý hmyzí druh dbá jen vlastního ustrojení, není mu dáno dohlédnout za hranice svého přírodního předurčení. Sobectví žití a přežití, řeklo by se po lidsku.
Třetí dějství líčí stát Mravenika. Mravenci nejsou sobečtí, naopak. Jde o hmyz disciplinovaný, kooperující. Jedinec pracuje ve prospěch celku. Společenství účelně, technokraticky efektivně uspořádané.
Odhlédneme-li od postavy Tuláka a Kukly, jednotlivá dějství nejsou navzájem propojena. Mohou fungovat jako samostatně vystavěné obrazy, groteskní varietní čísla. Mohli bychom dovozovat, že jejich následnost zdůvodňuje pouze princip kontrastu. Motýlí poživačnost je zdůrazněna snaživostí kořistníků, sobectví kořistníků se vyjímá vedle kooperativnosti mravenců. Řazení dějství má ale svou logiku v linii myšlenkové, v gradaci tématu. Jednoduše vyjádřeno: po hmyzím sexu, hromadění a násilí následuje hmyzí válka. Nebo jinak: vládnou-li ve společnosti pouze pudy a sobectví, není logické, co bude – buďme optimističtí: mohlo by následovat?
Pouze třetí dějství věnované Mravenice mělo v době vzniku hry utopický charakter. Doboví recenzenti pokládali za inspiraci dril vilémovského Německa a dokonce americký taylorismus. V ostrých konturách, až komiksově jednoduše, je zobrazeno společenství slepé oddanosti zájmům celku, poslušnosti zrůdně zkřížené s racionalitou. To, co bylo v době vzniku utopické, stalo se za pouhá dvě desetiletí apokalyptickou skutečností. „Pobijte ženy a zárodky,“ zní opakovaný povel válčících mravenců, a to obou stran.
Interpretovat obraz Mraveniky v dnešní době je jistý problém. Mraveniku vnímáme jako pojmenování toho, co bylo, co známe, co jsme viděli a slyšeli už mnohokrát, a proto nás to může i nudit. Například postava Diktátora natolik koresponduje s karikaturní podobou Hitlera, že zahlcuje či přehlušuje další motivy, možná témata. To, co bylo v době vzniku hry formou originální a myšlenkově jasnozřivé, zdá se dnes prvoplánově plakátové. Obraz zbanalizoval, postrádá překvapivost. Není to chyba autorů, na vině jsou následné dějiny, které se odehrály v reálně hrůznější podobě.
Interpretované dílo by mělo působit jako v době svého vzniku, říkává se. Dostát tomuto požadavku v úplnosti možné není, lze k němu pouze směřovat. Možné je jen následovat to, co jmenujeme duchem díla, intencí textu. Obraťme se tedy k autorům. Obraz Mraveniky je v počátku dějství postaven na následujících motivech: továrna, tempo, stroj, vynález, zrychlení, úspora, výroba, rozum, zájem celku. Mravenika má svůj vlastní účelný jazyk, instrumentální jazyk příkazů a hesel. Má i své dějiny, mění se v čase. Mravenika čeká na svého velkého manažera. První inženýr se promění v diktátora, racionalisticky fungující společenství se transformuje do totalitně vojenského režimu.
Současný interpret hry bratří Čapků musí si klást otázku, zda orwellovské nebezpečí Mraveniky někde blízko nás nedřímá. Sex, hromadění a násilí netřeba hledat, vnucují se samy.
Hra Ze života hmyzu byla bezesporu reakcí na traumatizující zážitek první světové války. Trauma následné druhé světové války, kterou ta první zrodila, je natolik velké, že doznívá i v generacích, které ji nezažily. A proto se utěšujeme, že třetí světová není možná. Jenomže cokoli se stalo, může se stát znova.
Inspirací pro naši interpretaci se stala poslední slova zvítězivšího mravenčího vůdce: „naše obchodní zájmy...“

Autor: Daria Ullrichová, Foto: Martin Kámen