3.04.2013

O historické události se nestarám - rozhovor se Stefanem Massinim

Rozhovor se Stefanem Massinim, autorem hry „Ohlušující pach bílé“, kterou v Divadle Kolowrat zkouší Lucie Bělohradská. Inscenace má premiéru 29. května 2013.

Odkud se vzal váš zájem o Vincenta van Gogha? Posloužil vám jako „nástroj“ pro vyjádření vašich myšlenek, nebo je váš vztah k němu i osobní?
Prostřednictvím van Gogha jsem si chtěl položit otázky, týkající se toho, co je považováno za normální, toho, kdo je duševně zdravý. Ptal jsem se, co to znamená, věřit tomu, co vidím. Být si jistý tím, čemu říkáme „realita“. Pokusil jsem se tohle zpochybnit, podrobit zkoušce tu jistotu, že moje oči, moje uši, všechny moje smysly mi říkají pravdu. Jakmile si takové otázky začnete pokládat, všechno se vám zhroutí. Zjistíte, že není nic, co by vám poskytlo neklamnou záruku, že to, co vidíte, není váš vlastní výplod. Už nedokážete ničemu věřit beze zbytku. Stanete se otrokem představy, že vaše hlava vidí to, co vidět chce. Kde končí pravda a kde začíná halucinace? A nejděsivější na tom je fakt, že šílenství dokáže působit až neskutečně věrohodně, pravděpodobně a normálně. Ve faktu, že naše hlava se může stát naším nejhorším nepřítelem, se skrývá jádro celého labyrintu. Pak jste odsouzeni bojovat sami proti sobě, nenávidět své myšlenky, děsit se toho, k čemu vás nabádají. Válka proti vlastní mysli. A zdůrazňuji slovo „válka“. Ano, moje hra je příběhem člověka, který je nucen vést válku proti vlastní mysli.

Z textu je zřejmé pečlivé studium dokumentů a dalších materiálů. Bylo těžké skloubit je s vaším uměleckým záměrem?
Všechno, co píšu, vzniká z potřeby přesnosti. Někdo tomu říká naléhavost... já jednoduše pravda. Nikdy jsem nevnímal psaní jako věc čiré stylistiky, vždy mi šlo v první řadě o volbu obsahu. Když tvoříte hru, je to příležitost k diskusi, otevřený komunikační kanál, volné hřiště, které přitom nemusí sloužit pouze nezávazným partiím jenom pro zábavu. Neřeším tolik „jak psát“, na prvním místě se ptám, „o čem psát“. Ve všem, co píšu, stojí na začátku silná emoce – třeba hněv, ať už jako občanský pocit (jako ve hře-memorandu o ruské novinářce Anně Politkovské) nebo jako soukromá bolest (v několika hrách, jejichž ústředním hrdinou byl umělec – Balzac v „Pamětech kata“, Kafka v „Konci šavuot“ nebo van Gogh v této hře). Bylo tady důležité studium, jistě. Ale nikdy jsem nechtěl psát historické texty, vyprávět historické události, „tak, jak se seběhly“ - o to se nestarám. Chtěl jsem – a chci – používat historické postavy jako jakási alter ega, pomocí nichž můžu hovořit o svém vztahu k realitě, o své nedůvěře, svých pochybnostech, bolestech a děsech. V posledku chci psát především o sobě. Ale trpím přirozenou ostýchavostí, takže ten úkol svěřuju „krycím“ figurám.

Ve vaší hře vystupují reálné historické postavy, využíváte reálné události, které ale spekulativně spojujete... Myslíte, že se Vincent mohl skutečně setkat s průkopníky moderní psychiatrie a psychoanalýzy? A mohli mu nějak pomoci?
Víme, že mnoho z nich působilo ve Francii, takže není nemožné, že by se s nimi van Gogh setkal. Ale nehledě na tu možnost, zajímá mě konflikt mezi uměleckou svobodou a omezeními, danými určitou institucí. Kdyby to bylo namísto psychiatrické léčebny vězení, na věci by to nic neměnilo. Můj text je sondou do umělcovy svobody – a také do jeho samoty. Role doktora Peyrona je zde vlastně rolí společnosti, která si začíná uvědomovat sociální potenciál umělce a chce mu pomoci ho osvobodit.

Co říkáte tomu, že Ohlušující pach bílé bude uveden v Národním divadle v Praze? Viděl jste jiná nastudování, v Itálii nebo v zahraničí?
V Itálii měl text veliký úspěch a získal celou řadu ocenění, jak hra sama, tak i jednotlivá nastudování. Od té doby ho uvedli v řadě dalších zemí, mimo jiné v Německu, Francii nebo Portugalsku. Na českou verzi jsem velice zvědavý. Střední Evropa je prostor velkého kulturního křížení a rodiště některých nejzajímavějších rysů modernity, takže očekávám, že k tématu mé hry bude mít co říct.

Autor: Jan Tošovský