15.09.2012

TROILUS A KRESSIDA - Shakespearova nejzáhadnější hra

Shakespearova nejzáhadnější hra bude poprvé uvedena v režii světově proslulého Davida Radoka 6. prosince tohoto roku na jevišti Národního divadla. Poprvé v jeho historii. Napsána byla asi v roce 1602, ale kdy byla vůbec poprvé předvedena, není jasné. První věrohodný doklad o jejím uvedení pochází až z konce 19. století. Příběh o dobývání Tróje, jejž si autor pro svou dramatizaci vybral, patří ovšem ve světovém písemnictví k těm nejstarším a nejčastěji zpracovávaným. Od Homérových časů až po současné velkofilmy.

Shakespeare mohl vycházet z Homérovy Iliady, ať už z originálu či z jejího anglického překladu. Inspirací mu mohly být hry Euripidovy, Ovidiovy Proměny, různá středověká zpracování, především však anglické trojanské kroniky (Lydgateova a Caxtonova), shrnující líčení událostí války o Tróju od údajných očitých svědků až po konec středověku.
Pro příběh titulního mileneckého páru byla Shakespearovi asi nejbohatším zdrojem stejnojmenná báseň Geoffreyho Chaucera. Není vyloučené ani to, že hra je bezprostřední reakcí na jinou, nedochovanou hru na stejné téma, jejímiž autory byli Shakespearovi současníci Thomas Dekker a Henry Chettle. Hru, kterou dnes nikdo nezná, ale přesto existovala.
Vyprávění o bojích legendárních reků a o nešťastné lásce válkou stíhaných milenců bylo v předešlých vyprávěních prostoupeno oslavným patosem a romantickým účastenstvím. Shakespeare odboural nános mýtů, jež se kolem popisovaných událostí vytvořily. Sarkasticky a někdy až jedovatě staví tuto „válku všech válek“ s celým jejím mytologickým a heroickým aparátem do světla jakéhosi zániku civilizace. Absurdního zániku plného komických situací, zániku neodvratného a nepochopitelného, protože jeho jediným strůjcem je člověk. Žádné tsunami, zemětřesení, žádný pád meteoritu, oteplení, či naopak ochlazení planety. Jednoduše člověk, který není schopen dát smysl své existenci, přestože se o to snaží a vytvořil úctyhodný řád a systém hodnot, který vyznává, ctí, ale současně vlastně pracuje proti němu. Tato ambivalence je zdrojem destruktivního napětí, které dokonale zná moderní člověk. Snad proto se Shakespearova temná komedie – jak bývá někdy označována – stala tak populární až ve dvacátém století, které jí „realizovalo“ v mnoha podobách, často v různých částech světa a tak říkajíc v přímém přenosu. Zbytečná, nechtěná, dlouhá trojská válka však byla jako zánik civilizace vlastně zachycena už Homérem v jeho Iliadě. Shakespeare dal tomuto „zbytečnému zániku“ napínavou, ironickou, vtipnou, dráždivou a někdy nesnesitelně krutou podobu. A při tom je celá tato podivná komedie vlastně jednou velkou hádankou. Co vede člověka k tomu, že se ničí, i když nechce?
Je to zvláštní text. Vyžaduje vynikající herce, kteří vlastně všichni hrají rozsahem malé role. Režisérova úprava hru zkrátila a vyostřila v ní střetnutí obou znepřátelených, ale lidsky a dokonce příbuzensky velice spřízněných táborů. Vyostřila paradoxní a absurdní téma hry. Připravila půdu pro obrazově a emocionálně bohatou inscenaci, která na dvě hodiny strhne divákovu pozornost. Věříme, že první uvedení této Shakespearovy hry v historii ND bude pro každého diváka velkým zážitkem.
Martin Urban

Autor: Martin Urban, Foto: návrh scény