16.04.2012

První zkoušky NOSOROŽCE

Jedna ze základních divadelních her 20. století, která vznikla na pomezí divadla absurdity, existenciálního dramatu, klasické frašky a burlesky, vypráví příběh lidí z malého města, snad v jižní Francii, ocitnuvších se náhle v podivných osidlech zla, které na sebe bere poněkud směšnou podobu nosorožce. Postupně se všichni ti dobří lidé mění v nosorožce a svůj úděl přijímají s děsivou samozřejmostí. Jeden člověk však vzdoruje. Nedokáže přijmout to, co všichni ostatní, přestože je ustrašený, slabý a nijak výrazného charakteru. Je vším, jen ne hrdinou. Přesto vzdoruje masové metamorfóze. Ionescova hra z roku 1958 byla tehdy chápána jako podobenství neodvratného vzestupu diktatur dvacátého století. Jenže je stále patrnější, že tato fraška je podobenstvím nerovného boje člověka s nástupem všech hrozeb moderní doby. Odráží celou škálu podob takového souboje, přičemž na sebe bere pestré kostýmy žánrových odstínů od komedie, přes frašku, drama až po tragédii. Patří nepochybně k nejvýraznějším dílům světového divadla. Bez šrámů přežila módní vlny a dodnes baví a děsí současně.

Eugène Ionesco patří k dramatikům, kteří byli a jsou dodnes označováni jako tvůrci absurdního divadla. Beckett, Ionesco, Genet, Pinter, Albee, Havel. To jsou jen ti nejznámější autoři řazení k tvůrcům absurdního divadla nebo divadla absurdity, což je možná přesnější pojmenování tohoto směřování dramatické tvorby. V roce 1961, rok po premiéře Nosorožce, uveřejnil anglický divadelní teoretik Martin Esslin esej o „absurdním divadle“ a zahrnul pod toto označení avantgardní divadlo padesátých let minulého století. Pojmenování zůstalo, ale autoři, kteří avantgardní divadlo vytvářeli, se tomuto označení někdy dost bránili. Včetně Ionesca: „Absurdno je pojem velmi nepřesný. Absurdno je možná nepochopení některých věcí, zákonů světa, rodí se z konfliktů mé vůle s vůlí universa“. Absurdní divadlo bylo svého času označováno jako móda, která jednoho dne pomine, a autoři upadnou v zapomenutí. Nestalo se. Nejlepší díla výše jmenovaných dramatiků, kteří byli pod tuto „střechu“ zahrnuti, přežila jako živé drama dodnes, kdy je pojem „absurdní divadlo“ pojmem historickým a zabírá místo ve skriptech, či studiích o historii dramatu. Už v roce 1960, kdy měl Ionescův Nosorožec premiéru v režii slavného francouzského herce a režiséra Jeana-Louise Barraulta, který si ve své inscenaci zahrál i hlavní roli, byla hra chápána poněkud jinak. Jako metafora vzniku kolektivistických totalitních režimů, které sice byly „absurdní“, ale ne abstraktní. Byly tvrdou realitou. V této souvislosti je zajímavé, že to byla první Ionescova hra uvedená v tehdy již – byť čerstvě – socialistickém Československu. Pouhých osm měsíců po pařížské premiéře ji uvedlo Divadlo E. F. Buriana v režii Karla Nováka a rok po té se Nosorožec objevil dokonce v tehdy nově vzniklém Západočeském divadle v Chebu. Tento fakt byl sám o sobě kuriózní, vlastně absurdní. Hra, která byla tehdy označována jako podobenství vzniku komunistických režimů, a jejímž hlavním hrdinou byl obyčejný ničím výjimečným neoplývající člověk, který se z důvodů vypadajících dosti pochybně vzepřel davu, se stala jakýmsi dárečkem nově pojmenovanému státu. „Nosorožectví“ bylo všeobecné, akceptované, bylo doktrínou. Inscenace Nosorožce v Divadle E. F. Buriana byla ranou do zubů režimu, která prošla snad jen díky jakémusi momentu překvapení, nebo tomu, že režim sám sebe z „nosorožectví“ nepodezíral a tak mu chvilku trvalo, než mu „závadnost“ hry došla. Ale to už bylo pozdě. Po Nosorožci se na našich jevištích objevil Beckett, Havel, Pinter a další. Napsat, že Nosorožec razil cestu absurdnímu divadlu do ČSSR je roztomile blbé, ale vlastně pravdivé. Kdy vlastně lidé poznají, že se z nich stalo něco, o čem si mysleli, že se z nich nikdy nemůže stát? Většinou pozdě. A často se s tím už nedá nic dělat. Anebo jen za cenu značné odvahy, značných škod a obětí.
Ionescova hra má svoji zvláštní zábavnost. Je tak trochu fraškou, tak trochu sérií skečů a téměř kabaretních dialogů, je to svým způsobem docela realistická komedie, která se mění ve fantaskní horor. A nepochybně nepodává zprávu o jakémsi historickém vzniku totalitních režimů. Podává zprávu o naší možné budoucnosti, takže jde z této komedie hrůza i dnes, uvědomíme-li si při ní všechny souvislosti, v nichž se právě nalézáme. Věříme, že si tato hra v interpretaci režiséra, který pracoval na malých i velkých scénách Evropy, v Americe, který má s námi společnou zkušenost ze života v socialismu, najde své početné publikum. Gábor Tompa ostatně nedělá Ionesca poprvé. Ale o tom a o režisérovi vůbec zase v příštím čísle.

Martin Urban

Autor: Martin Urban, Foto: Hana Smejkalová