26.11.2016

SPALOVAČ MRTVOL: Dokud umíme nahlédnout své slabosti, svět není ztracen

Ladislav Fuks (1923–1994) napsal řadu románů, novel a povídek, mezi ty nejslavnější patří bezpochyby Pan Theodor Mundstock, jímž vstoupil do literatury v roce 1963, a právě Spalovač mrtvol (1967). Příběh o zaměstnanci krematoria, vzorném manželovi a otci Karlu Kopfrkinglovi, je nejen hororem ze spalovny lidí, ale také groteskním obrazem rozkladu lidské osobnosti.

Příběh byl vzápětí zfilmován (o převedení na plátno bylo rozhodnuto ještě před vydáním knížky) a zaměstnanec krematoria tak navždy dostal tvář Rudolfa Hrušínského – jako ji více než deset let předtím dostal dobrý voják Švejk. Film však vždy pracuje s nutným výběrem, původní literární předloha nabízí mnohem víc možných výkladů a čtení, a hlavně – díky své hororové atmosféře – nepřestala nikdy fascinovat čtenáře, a ostatně ani divadelní tvůrce. Proto jsme se pro Spalovače rozhodli i my…

Ladislav Fuks ve své době uhranul čtenáře strhujícím popisem vyloučení, ponížení, hrůz, kterým procházeli Židé od třicátých let na našem území. Ač sám křesťan, dokázal sugestivně vylíčit blížící se nezadržitelnou zkázu, v níž člověk jaksi nenápadně ztrácí svoje práva, až přichází o holý život. Jakkoli se v jeho době o tématu homosexuality mlčelo, dnešní literární historie vidí v jeho dokonalé schopnosti vcítit se do ohrožené menšiny nejen vlastní zkušenosti s gymnaziálními spolužáky, kteří denně mizeli v transportech, ale i osobní prožitek tajené homosexuality.

Ve Spalovači šířící se nacistická zloba dominuje, její nositel je však nenápadný maloměšťák a vlastně „hodný“ člověk. Hovorný, přejemnělý, jak sám o sobě říká „romantický“, vzorný manžel a milující otec rodiny se v průběhu románu doslova před očima mění ve vraždící mašinu. Karl, který si nechá říkat Roman, věří v převtělování duší a je přesvědčen, že kremací se snáze dochází blaženosti. Odsud je samozřejmě jen krok ke spasitelskému komplexu, kdy člověk bere onu dovednost „zkracování pozemského utrpení“ k vražedné dokonalosti…

Na Karlově osudu nás zajímá právě tahle cesta – co se musí stát, aby se z průměrného člověka stal zločinec? Je to jen touha po majetku těch ostatních? Chce být bohatý, aby měl také auto a vzácné obrazy? Nebo je to moment slabosti, kdy nás někdo označí za výjimečné – a my tomu uvěříme, aniž bychom se v něčem vymykali? Je to vrozená potřeba ovládat ostatní? Nebo strach, že ostatní budou ovládat nás? Karl je podle nás člověk bez výrazných rysů, žádné monstrózní strašidlo, ale spíš jakási houba – začne nasávat vše, co slyší, a přitom nedokáže rozlišovat, protože se nechá přesvědčit o tom, že je kdosi víc… A to už jsme od třicátých let (a ostatně i od šedesátých, kdy novela vznikala) daleko v současnosti, vlastně dnes, kdy se sami snadno necháváme přesvědčovat skoro o čemkoli a leckdy nasáváme nesmyslné názory jen proto, že nám někdo dokáže dobře zalichotit.

Nemělo by to však vyznít depresivně, a už vůbec ne vyšinutě. Dokud umíme nahlédnout své slabosti, svět ještě zdaleka není ztracen.

Autor: Marta Ljubková, Foto: Petr Neubert