20.02.2016

JAKO BŘITVA (NĚMCOVÁ) - Prameny jednou budou hledat

V nové hře Lenky Lagronové Jako břitva (Němcová) najdeme následující situaci: v salónu u Rottů předčítá Božena Němcová poprvé ze své pohádky Viktorka (kdyby se vám, laskaví čtenáři, v této chvíli vybavil spíše obraz ženy u splavu či za bouřky, připomeňme, že na rozdíl od nešťastnice z emblematické Babičky je život této pohádkové Viktorky osudově srostlý se zelenou vrbou). Němcová předčítá osazenstvu, snad s jistým ostychem, svůj text (dnes bychom řekli, že jsme svědky „autorského čtení“) a sebemenší reakci přítomných hostů pouští si k tělu, jako by se dnes s konečnou platností rozhodovalo o jejím místě v české literatuře.

11. ledna tohoto roku proběhla ve zkušebně Stavovského divadla první čtená zkouška Břitvy, a to za přítomnosti autorky Lenky Lagronové (*1963, tedy sto a jeden rok po smrti Němcové). Těžko uhadovat, co se v takové (čtyřhodinové) chvíli odehrává v hlavě dramatičky, která po tři roky s Němcovou léhala, s Němcovou vstávala. Ať už byly její vjemy jakékoliv, toho dne vešel mezi slova (a v nejšťastnějších případech do slov) temperament herců. Není tak docela neobvyklé, že si dramatik či režisér s dramaturgem čtou text připravované hry nahlas, aby ověřili jeho prozodické kvality („jak to zní“). Poprvé jsme však uslyšeli, v jakých barvách po sobě budou toužit i se odhánět Božena s Němcem, totiž Magdaléna Borová a David Prachař, či Johana s Básníkem, totiž Lucie Žáčková a Martin Pechlát. Slovo se začalo stávat tělem.

Prostorové uspořádání první čtené zkoušky, tj. u stolu, jako by opisovalo první scénu Lagronové hry, kdy se v pražské kavárně 19. století sejde vlastenecká společnost (v daném případě ovšem výhradně mužská, což je ještě podtrženo přehnanou aktivitou učitele krasopisu příznačně, a přitom historicky věrně pojmenovaného Mužák). Lagronová de facto rozvíjí půvabnou historickou anekdotu, která praví, že kdyby v oné místnosti tehdy spadl strop, bylo by po českém národním obrození. Pánská společnost (Jan Hartl, Jiří Štěpnička, Alois Švehlík a Igor Orozovič), z níž se záhy vyklube plesový výbor, nadchne se pro knížku ryze českých veršíků – prezent, jímž by mohla potěšit dámy účastnící se vlasteneckého plesu na Žofíně. A kdo by to měl jako napsat? Přece českým dámám české spisovatelky! Jenomže, zná tady někdo nějakou českou spisovatelku? Nezná. Pročež pánům nezbude, než si ji prostě vymyslet. Copak muž stejně neví nejlépe, jak mají vypadat ženské verše?!

Úvodní situace hry znamenitě a divadelně vděčně postihuje jednu z podstat českého národního obrození, a to jeho „vykonstruovanost“. Němcová, která se spolu s manželem zjeví na žofínském plese a následně se etabluje ve vlastenecké společnosti, se zprvu snaží mužské ideologické doktríně (jak a o čem má česká spisovatelka psát) vyhovět. Takto „uhnětená“ Božena se však pánům postupně vymkne z rukou (z jejich rukou připomínajících mytického sochaře Pygmalióna), a my pozorujeme, jak ztráta kontroly nad novou literární „superstar“ obnaží strach ze skutečné české spisovatelky. Způsob, jakým Němcová píše, totiž nikterak neodpovídá proklamovanému manifestu o velkém českém písemnictví.

V tom je Němcová, očima Lagronové, ryzí. Neptá se, jaká by „česká věc“ měla být (sen o velkém románu), ale jaká doopravdy je (jaké příběhy jsou mezi lidmi živé). I proto její obrat k pohádkám, k vlastním pramenům slovesnosti, jež bylo skutečně možné probouzet – jinak pochopitelně těžko probudit něco, co není a nebylo. Lagronové Němcová se do těchto světů, neodmyslitelně spjatých s jejím dětstvím, dokonce v závěru utíká: „Ve fantazii jsem v samých zlatých zámcích, hrabu se ve zlatě a drahém kamení, sotva si čeho přeju, už to je – ale ve skutečnosti...,“ pojmenovává neotřele svou hmotnou i citovou nouzi a my můžeme asociační jiskrou přeskočit k představě životem ztrápeného Mozarta, který v nejtěžších svých chvílích komponuje pohádkový singspiel Kouzelná flétna.

Při všem, co bylo výše napsáno o národním obrození, mohl by vzniknout dojem, že se jedná o hru národozpytnou či literárně-historickou. To všechno ale tvoří jen milieu, na jehož pozadí jsou nahlíženy mezilidské vztahy. Za každou pobídkou k dalšímu psaní za strany mužů skrývá se totiž okouzlení touto ženskou bytostí. A opětování či neopětování této náklonnosti za strany Boženy má pak vliv na následné hodnocení jejího díla. Také Lenka Lagronová přijala výzvu „národní společnosti“ a napsala velkou českou hru. Kéž během zkušebního procesu budeme naslouchat tomu, o čem píše ona, a nebudeme ve hře vidět jen to, o čem chceme číst my.

Autor: Milan Šotek, Foto: Martin Špelda