1.02.2016

LÁSKA A INFORMACE - Něco mezi slovy

Caryl Churchillová (*1938) bývá označována za „první dámu britského dramatu“. Právem. Píše od raných šedesátých let – zpočátku pro rozhlas a televizi, později také pro jeviště. Má na kontě desítky her na nejrůznější témata – Owners (Vlastníci, 1972) o posedlosti mocí; Cloud Nine (Mrak číslo 9, 1979) o nerovnosti mužů a žen za viktoriánské éry a dnes; u nás známé Top Girls (Prvotřídní ženy, 1982) o ženách, které se snaží obstát v mužském světě; Serious Money (Fakt prachy, 1987), veršovaná „komedie o financích“. Nebo právě hra, kterou v Činohře aktuálně připravuje pozoruhodná mladá režisérka Petra Tejnorová – Love and Information (Láska a informace, 2012), jejíž titul mluví dostatečně sám za sebe.

Zvláštní kouzlo Churchillové spočívá v tom, že je neúnavná experimentátorka – řada jejích her vznikala improvizačně, v úzké spolupráci se souborem a přímo za běhu zkoušení; některé hry zase vznikly na hudební podněty. Libovolně kombinuje vyprávění, dialog, útržky z nejrůznějších dokumentů či odposlechnuté hovory. Britský teatrolog A. Sierz definuje konkrétně Lásku a informace jako hru, která se skládá z běžných dialogů – z „mluvení, mluvení a mluvení“. V padesáti situacích autorka nabízí padesát variací na téma vytyčené dvěma klíčovými slovy z titulu hry: jaký je vztah informací a lásky? Mohou informace lásku vyvolat? Mohou ji zničit? Potřebujeme k lásce nějaké informace? Ale co když jich máme příliš?

Vtip je v tom, že Churchillová – v dobré tradici britské experimentující dramatiky – zásadně neoznačuje mluvčí. Místy je dokonce obtížné zjistit, zda už skončila předchozí replika, nebo začala následující. Inscenátor, který poprvé přistupuje k textu, zprvu ani netuší, kolik herců bude k inscenaci potřebovat. V londýnské premiérové inscenaci jich hrálo čtrnáct. V naší inscenaci jich diváci uvidí devět. Ale hra by se stejně dobře dala odehrát i ve dvou či padesáti lidech. Připočteme-li k tomu, že angličtina nerozlišuje tykání a vykání a že ve většině situací je na vůli inscenátora, zda spolu mluví dva muži, muž a žena či dvě ženy, vzniká – jak si každý jistě dovede představit – slušný chaos.

A právě u pocitu chaosu začalo naše pátrání po smyslu hry. Nabízí autorka „pouze“ padesát situací na dané téma, nebo se za tím vším skrývá něco hlubšího? Má pocit chaosu, který v nás hra vyvolává, „dramaturgickou platnost“? A není nakonec tento pocit, to tajemství, které se hra zdá ukrývat a které se vždy, když ho už už máme na dosah, schová za další a další slova, jejím vlastním smyslem? Věříme, že ano. A věříme, že si naše inscenace najde diváky, které bude stejně jako nás bavit pátrat po tomto smyslu, stát se na hodinu a půl vyšetřovateli v této „existenciální detektivce“, skládat si dohromady mozaiku lidských vztahů, vášní a posedlostí, lásek a nenávistí a ptát se neustále znovu a dokola, zda se za tím vším neskrývá ono… něco. Něco víc.

Autor: Jan Tošovský, Foto: Jan Hromádko