28.01.2016

JAKO BŘITVA (NĚMCOVÁ) - Tělo, které věřilo, že láska jednou bude…

Všichni ji znají, ale kdy jste od ní naposledy něco četli? Femme fatale obrozenecké společnosti, matka čtyř dětí, autorka povídek i novel, sběratelka lidové slovesnosti, žena, která překonala svou dobu. Přivlastnili si ji ideologové komunistické propagandy, vznikla o ní řada filmů i literárních děl. Dnes nás vzrušuje hlavně její osobní život. Jedna z nejuváděnějších českých dramatiček Lenka Lagronová se na Boženu Němcovou snaží nahlížet optikou dneška, jako na umělkyni mimořádnou, ale v mnoha ohledech složitou. Není to životopisná hra o mrtvé autorce. Je to příběh o někom, kdo možná žije právě tady a teď. Původní text vznikl přímo pro Národní divadlo.

Břitva. Muži vyhladí tvář – anebo ji pořeže, když se přitlačí příliš. Stejně nevyzpytatelná jsou i lidská obětí. Přirovnání Boženy Němcové k břitvě – závorka v názvu skutečně vybízí k přímé záměně, „dosaďte si namísto břitvy Němcovou“ – je však podstatně vrstevnatější metaforou. Děj hry je mimo jiné vymezen přeletem komety, jež nebe rozčísne jako chirurgický nůž. Analogicky této nebeské „vlasatici“ přehnala se před více než sto padesáti lety českou vlasteneckou společností Božena Němcová. A třebaže ji národní buditelé (zhusta ovšem ideologové-uspávači) opatřili přídomkem „největší česká spisovatelka“, věděli si s tímto „přírodním úkazem“ skutečně rady? A víme si s ním rady dnes?

Lenka Lagronová, „největší česká dramatička“, chopila se hry o „největší české spisovatelce“. A třebaže své psaní podložila dokonalou znalostí spisovatelčina života a díla, nejedná se v pravém slova smyslu o hru životopisnou. Sledujeme sice Němcové osud od příchodu do Prahy až po její smrt (a ještě o fous dál), ale vždy máme tu čest s Němcovou podle Lagronové. S Lagronové Němcovou! Tu ve hře obklopují postavy pojmenované obecně Doktor (Igor Orozovič), Profesor (Jiří Štěpnička), Nakladatel (Alois Švehlík) – a i když v nich rozeznáme jejich reálné předobrazy (například v Básníkovi – Martinu Pechlátovi – nesporně mladého Jana Nerudu), jsou jejich postoje dostatečně ahistorické, aby mohlo vzniknout skutečně drama. Paradoxně se tak o Němcové (o její duši i o jejím těle) dozvídáme více, než kdybychom (bulvárně) traktovali notoricky známé epizody z jejího života.

V pořadí třetí hra Lenky Lagronové uvedená v Národním divadle (Pláč, 2009; Z prachu hvězd, 2013) je z mnoha důvodů výjimečná. Především od počátku vznikala pro Národní divadlo, s představou velkého jeviště Stavovského divadla, které si žádá příslušné scénické gesto. Bez nadsázky lze tvrdit, že Lenka Lagronová napsala svou první velkou hru, aniž by nás ochudila o veškerou křehkost svého psaní. Pokusila se porozumět životu Boženy Němcové (myslíc přitom na Magdalénu Borovou jako představitelku titulní úlohy), čímž se protentokrát oprostila od postupů povýtce introspektivních. Samotná inscenace pak bude několikerým znovu setkáním: režijně ji připraví Štěpán Pácl, který v ND již inscenoval Lagronové Z prachu hvězd, blížící se nyní ku své 60. repríze. Pro herečky Taťjanu Medveckou (Bára) a Janu Bouškovou (Rottová) půjde dokonce o „hattrick“ na poli lagronovských postav, neboť se objevily v obou předchozích zmiňovaných inscenacích. Magdaléna Borová zase ztvárnila Barunku v Pitínského inscenaci Babičky na jevišti Národního divadla (premiéra 2007).

V době, kdy se množí diskuse o tom, zda emblematickou Babičku vůbec zachovat na seznamu povinné školní četby, promlouvá k nám hra o ženě, která věřila, že láska jednou bude, patřičně naléhavě.

Autor: Milan Šotek, Foto: Martin Špelda