20.12.2015

Vítězslav Nezval: MANON LESCAUT

Podle databáze a soupisu Divadelního ústavu se Nezvalova Manon Lescaut do dnešní doby dočkala šedesáti pěti českých, moravských i slovenských inscenací. Hrála se v téměř všech našich divadlech a městech, v mnohých, jako např. v Brně, v Pardubicích, v Ostravě, Jihlavě či Hradci Králové, dokonce opakovaně. Paradoxně, v Praze ji od čtyřicátých let dvacátého století uvedlo jen několik divadel, a z tohoto výčtu byly ještě dvě inscenace studentské. Jedním z divadel, které se až do dnešních dnů Manon vyhýbalo, je překvapivě i Národní divadlo.

Zvláštní, přitom Manon Lescaut bývá označována za klenot naší dramatiky, vždyť málokterá česká divadelní hra se může pyšnit tak krásným, kultivovaným i neotřelým jazykem. Ostatně, poetickou adaptaci Prévostova románu kritici, diváci i čtenáři považují za jeden z nejsilnějších a nejdojemnějších příběhů o lásce vůbec – takže hledat ten hlavní důvod k jejímu premiérovému uvedení v historické budově Národního divadla se zdá už zbytečné.

Vítězslav Nezval, český básník a spisovatel, byl spoluzakladatelem poetismu i vůdčí osobností českého surrealismu. Po válce se ovšem přiklonil k socialistickému realismu, v roce 1953 se stal dokonce (protežovaným a prorežimním) „národním umělcem“. Nezvalovo dílo má vášnivé ctitele i zapřisáhlé nepřátele. Často je kritizována jeho překotnost a rozvleklost, stejně jako hladké přecházení od jednoho literárního směru k druhému. Zároveň ale vždy inspirovalo – k jeho odkazu se dodnes hlásí například básník a divadelník Jiří Suchý.

Prévostova Manon Lescaut uhranula Nezvala prý už v jeho patnácti letech. Když později, někdy v létě 1924, zhlédl film o Marguerittě Gautierové, v níž se postava Manony pouze mihla, inspirovalo jej to k básni Ubohá Margueritta Gautierová, která Nezvalovi splynula s legendární Manon.

Poetistické opojení přešlo, ale mámivé kouzlo Manon v Nezvalově povědomí zůstalo. K novému životu bylo probuzeno teprve na počátku okupace, kdy se režisér E. F. Burian obrátil na básníka, aby Prévostovu knihu zdramatizoval. Nezval jako by na tento podnět doslova čekal a v poměrně krátké době svou divadelní hru napsal. Stalo se tak v listopadu a prosinci 1939 a 7. května 1940 měla Manon Lescaut premiéru v Burianově D 40. Inscenace se dočkala sto dvaceti osmi repríz a úchvatná cesta Nezvalova nejlepšího dramatu po českých jevištích začala.

Původní milostný příběh abbého Prévosta proměnil Vítězslav Nezval v jevištní báseň, v níž jde především o zachycení citových prožitků půvabné Manon a chudého rytíře Des Grieux. V Nezvalově příběhu je Manon nezkušenou šestnáctiletou dívkou, kterou rodiče nutí jít do kláštera. Když se však Manon nedopatřením osudu setká s mladým rytířem Des Grieux, budoucím knězem, vášnivě se do sebe zamilují a rozhodnou utéct do Paříže. Jenže do okouzlující Manon se zamiluje i bohatý nenasytný Duval. Manon, dychtivá přepychu a flirtu, přijímá obdiv a dary Duvala i jeho syna, a naivně (či vypočítavě?) si myslí, že tím pomáhá svému chudému rytíři. Nejrůznější intriky však nakonec dohánějí milence k záhubě.

Je zcela nepochybné, že největší zásluhu na úspěších a oblibě Nezvalovy Manon mají její téma a její verš, v neposlední řadě se na nich podílí také neotřelá kompoziční výstavba, tedy střídání poezie a prózy. Nezval sice zpracoval Manon Lescaut podle stejnojmenného románu, obsah obou děl je týž, ale způsob jeho ztvárnění rozdílný, stejně jako žánr, styl i jazyk. Původní Manon Lescaut nemá zdaleka ani tak promyšlenou a esteticky účinnou kompozici jako Nezvalův přepis (román z roku 1731 ji ostatně ani mít nemohl). U Prévosta je rozhodujícím stavebním činitelem samotný vypravěč, který podstatným způsobem ovlivňuje podání a podobu příběhu, Nezval se naopak nechal zcela pohltit svou krásnou, poživačnou hrdinkou, v ohledu na dramatický účinek syžet překomponoval a zhustil do čtyř postav, ostatní figury považoval v podstatě za epizodní.

Naše adaptace jde ještě dál – veškeré pobočné postavy i některé dějové linie téměř vypouští a soustředí se na ústřední milostný čtyřúhelník, na příběh vášnivé a zničující, a přesto tak fatální lásky.

Autor: Ilona Smejkalová, Foto: Lucie Škandíková