17.12.2013

Mimořádné zasedání UTE v Petrohradu

Ve dnech 2.–4. 12. 2013 se v rámci Petrohradského kulturního fóra konalo otevřené zasedání Výboru ředitelů Unie evropských divadel (UTE). UTE je instituce, kterou před třiceti lety založil Girgio Strehler (Piccolo Teatro Milan) a Jacques Lang (francouzský ministr zahraničí) a sdružuje jednadvacet významných evropských divadel z osmnácti zemí (např. Staatsschauspiel Stuttgart, v jehož čele stojí Armin Petras, Schauspielhaus Graz s ředitelkou Annou Badorou, která se v těchto dnech stala ředitelkou vídeňského Volkstheatru. Prezidentem UTE je Ilan Ronen ředitel Habimy z Tel Avivu. Šéf Činohry Národního divadla Michal Dočekal byl do Výboru ředitelů zvolen již podruhé.). Čestným prezidentem UTE je Lev Dodin – šéf Petrohradského malého dramatického divadla, legendární ruský režisér, který se proslavil již na začátku osmdesátých let společensky odvážnými a umělecky vysoce hodnotnými inscenacemi, jakou byla třeba slavná dramatizace románu Vasilije Grossmana Život a osud.

Aktuální zasedání bylo věnováno problematice postavení divadel financovaných z veřejných zdrojů, jejichž situace se leckde v Evropě stává předmětem plíživé destrukce pomocí ekonomických restrikcí.
Zasedání se zúčastnili, kromě zástupců členských divadel, i ministr kultury Ruské federace Vladimir Medinski, vicepremiérka ruské vlády Olga Golodec a radní pro kulturu města Petrohrad.
Za českou stranu promluvila Kateřina Kalistová, bývalá náměstkyně ministra kultury a nynější předsedkyně Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
Z vyjádření ruských politiků vyplynulo, že jejich stát dává na kulturu 4% HDP (Česko 0,49%), na druhé straně stál projev Ilana Ronena, ředitele divadla Habima, který evropská divadla varoval před izraelským modelem. Ten národnímu divadlu poskytuje pouhých 30% z nákladů nutných na provoz a tvorbu. Na závěr účastníci adresovali svým vládám a politickým reprezentacím text, jehož hlavním autorem je Lev Dodin.

reportáž České televize v pořadu Události v kultuře, 16. 12. 2013

Memorandum

V době současné hospodářské krize se evidentně stále prohlubují duchovní problémy společnosti. A zviditelnily se především již řadu let trvající problémy ve vztahu divadlo – společnost – stát. V době, kdy se vzmáhá agrese, netolerance a zloba v jednotlivých evropských zemích i v Evropě obecně, se potřeba řešení těchto problémů stává obzvláště naléhavou – a divadlo je nástrojem, jak na ně upozornit.

Duchovní význam divadla, jakožto způsobu vyjádření problémů společnosti i jednotlivce, je nesporný. Nenabízí žádné předem připravené odpovědi – nicméně napomáhá diskusi o nich. Vyslovuje otázky a upozorňuje na ně emocionálními prostředky. Divadlo veřejnosti pomáhá vnímat problémy naléhavěji, ukazuje alternativy nebo utopie, a stimuluje tak diskusi a rozšiřuje povědomí o ideálních variantách.
Divadlo napomáhá duchovnímu vývoji společnosti, ten je základem jejího úspěšného hospodářského a politického rozvoje. Proto je v dnešní Evropě rozhodující zajistit, aby se divadlu dostávalo odpovídající podpory.

Finanční podpora divadel se však každoročně snižuje, třebaže ve většině evropských zemí (zejména v zemích s rozvíjející se ekonomikou) byla původně dostatečná. Je nutností zajistit, aby divadlům věnovala více pozornosti média, veřejnost i vládní instituce. Ekonomické problémy by se neměly na prvním místě promítat v rozpočtech na kulturu a umění – zejména to platí pro divadlo, která ze své podstaty nemůže být finančně soběstačné.

Je nanejvýš důležité, aby si vládní instituce, soukromé podniky i média uvědomily, že zážitek, který 500 diváků prožije v divadelním prostoru, svou kvalitou i trvalostí emocionální odezvy přesahuje zážitek 10.000 návštěvníků sportovního utkání na stadionu. Vlády by měly pečovat o infrastrukturu a ekonomické zabezpečení divadel a zajistit podmínky, které jsou zapotřebí pro vznik vysoce kvalitního umění. Stát se nicméně musí zdržet jakýchkoli zásahů do uměleckého obsahu.

Divadlo jakožto téma by se mělo vrátit do života veřejnosti i sdělovacích prostředků – nyní je toto téma ze společenského i mediálního diskursu téměř vyloučeno. My, Evropané, máme kořeny v řecké civilizaci, kde byla všechna nejzávažnější lidská i veřejná dilemata formulována a diskutována na divadelní scéně.

Dějiny evropského divadla byly vždy úzce propojeny s dějinami Evropy samotné, s dějinami osvícení, pokroku a nejvýznamnějších společenských změn a objevů. Divadlo bylo vždy v dějinách zrcadlem, v němž se lidská bytost odráží nejen se všemi svými chybami a slabostmi, ale také s veškerým svým potenciálem. Divadlo říkalo společnosti i jednotlivci: třebaže jsi nyní nedokonalý, můžeš a musíš se stát lepším. Po mnoho staletí přispívá divadlo k tomu, aby Evropané byli lepšími, aby byli laskavějšími, tolerantnějšími, skromnějšími, svobodnějšími, inteligentnějšími, štědřejšími, morálnějšími.

Nyní je řada na společnosti, aby pomohla divadlu – nikoli pouze přežít, ale znovu získat jeho někdejší význam, a tím i někdejší schopnost pomáhat na oplátku zase společnosti. Pokud chceme zůstat Evropany, musíme zachovat evropské divadlo a navrátit mu výsadní postavení v oblasti umění i v celé společnosti, které mu právem náleží. V naší pragmatické době, kdy se význam bohužel obvykle přepočítává na finanční podporu (jak veřejnou, tak soukromou) a na procenta mediální pozornosti, by pro společnost i pro stát bylo nanejvýš důležitým úkolem zajistit, aby se divadlu této podpory a pozornosti dostávalo. SOS!

Autor: Kateřina Ondroušková