25.09.2013

O spolupráci s Wilsonem na inscenaci VĚC MAKROPULOS (2010)

Kafe. Jenom kafe a nic k jídlu. Žaludek na vodě. Přijít o půl hodiny dřív. Radši o tři čtvrtě. Moje první zkouška s Robertem Wilsonem.

Nervózní jsou všichni, čekáme, přichází jeho tým, Wilsonův pražský produkční pan Tošovský – RW bude mít zpoždění, jede taxíkem z hotelu. Každá minuta jeho nepřítomnosti znamená trochu úlevu. O minutu míň chybování.

Od Ann-Christin, zatím říkám asistentky, později pochopím, že je mnohem spíš spolurežisérka, dostávám první instrukce: mluvit potichu, vlastně spíš šeptat, do mikrofonu (proboha!), nechodit, sedět za režijním pultem s ním.

Když přijede na místo, které bylo předem pečlivě připraveno (hromádka tužek, prázdné papíry), zorganizuje si to znova podle sebe - a stejně tak všechno kolem. Vypadá to jako malichernost, žádný detail neujde pozornosti; závěs na dveře, odstranit támhle tu židli, vyrovnat koberec. Na zemi je základní síť, tu mi kreslí i na papír. Tady je stage left, tady stage right, tady up, tady down (nesnažím se oponovat, že vím). Tuhle terminologii budem používat. U Wilsona nepadne ani slovo navíc. A znova: šeptat nebo mluvit potichu – to musí všichni a on jde rozhodně příkladem, a hlavně, proboha, ať překladatelka neleze do zkušebního prostoru!

Sesedáme se do kruhu, všichni, kdo tu jsme, kolo židlí, jaké (v tuhle chvíli vedrem a reflektory rozpálená) zkušebna ve Stavovském divadle pod střechou nezažila. Herci stejně jako technický personál. Každý se představí, řekne, co je jeho práce v této inscenaci, a v jedné větě shrne obsah Věci Makropulos. Koktám do mikrofonu, neuklidní mě, že rozklepaní jsou všichni – ze situace, z okamžiku „zkoušení“. RW si dělá poznámky. Verzálkami, obyčejnou tužkou, pevným pomalým písmem. My Češi na takové způsoby nejsme zvyklí – tohle si během zkoušení později pomyslí kdekdo, nahlas to ovšem řekne jen, když RW není v blízkosti. Pole si vykolíkoval hned první den – a udrží ho vlastně na půl roku.
Vůbec ho nezajímá text, z toho jsme v šoku všichni, ta fantastická berlička, ta šavlička, kterou se tak rádi oháníme, abychom zastrašili nepřítele. Je tu jen nahý herec (ehm, nahý – od druhé zkoušky v obleku či v případě dam v šatech), zvuk, světlo a prostor.

Velmi brzy téměř úplná scénografie, náznak světel (no – průběrné divadlo by s takovým světelným parkem vystačilo), skladatel s kupou CD v pohotovosti.

Sedí nás tam celá řada – uprostřed režisér, vedle něj z jedné strany já, z druhé Ann-Christin. Vedle mě asistent výpravy, skladatel (brzo i klavírista), zvukaři. Na druhou stranu se táhne řada tvořená výtvarníky kostýmů, jejich překladatelkou, česká asistentka režie, inspice, osvětlovač. Před námi řada židlí pro herce, nikdy nikdo po stranách, během zkoušení se neruší, nevstupuje (dveře kryje závěs). Ve zkušebně panuje napětí a nervozita, nikdo pořádně neví, co se bude dít, nikdo nechce, aby se o jeho dovednostech pochybovalo (a na nedokonalostech se zasekáváme co chvíli), nikdo nechce zklamat, a přitom z toho všeho tak trochu pořád čouhá naše česká prostřednost.

Procházíme různými fázemi – od „na nás si nepřijde“ po „nás nenačapá“. Nedá se přesně popsat chvíle, v níž je to evidentní, a směřujeme k ní pracně, ale brzo je to souboj s americkou dokonalostí. My to dokážeme.

Podobné zkoušení jsem samozřejmě nezažila, ale když jsem na stejném místě tlumočila americkému režisérovi Charlesi Marowitzovi, herci byli zaskočení, jak se jich stranil. On to měl jako zásadu, nikdy se nepřátelit s herci, a RW to má podobné (když vyjmeme Soňu Červenou, samozřejmě). K nikomu se nepřiblíží osobně. Když se ale po pár dnech začne s herci loučit podáním ruky, závidím jim. Po týdnu mám pocit, že si mě snad ani nevšiml. Možná by to pro tlumočníka mohlo být vyznamenáním... Is everything OK, ptám se Ann-Christin, která v téhle partě, jak sama říká, dělá toho hodného poldu. Jasně, Bob je spokojen. Fajn! Položím za něj život. Už jsem se infikovala.

Každá zkouška začíná opakováním s Ann-Christin, připomínáme a znovu procházíme, co se dělo včera. Málokdo má pohybovou paměť, a tak se hodí videozáznam (chápu najednou, proč nesmím na zkušební plochu, opravdu by mi to na kameře neslušelo tak jako RW). Kolem poledne přichází režisér, podívá se, co jsme „oprášili“ a vylepšuje. Vpřed se hýbeme strašně pomalu, ale princip šinoucího se šneka adaptovali všichni. „Není žádné zítra,“ říká RW na námitku, že to a to není, ale bude.

Pozoruju práci s textem. Wilsona zajímá vyznění situace, základní kontury – a z ní staví misanscénu, projektuje aranžmá. Cokoliv, co upomíná na realitu, ho irituje, nechce to a zapovídá to. Díváme se, jak chodit po scéně. Beze slova, jen do hudby. Ten jde tak a ten jinak. Každý má jiný temporytmus. Rozloženo na prvočinitele to zdaleka není tak banální, jak by se mohlo zdát: je to esence, na kterou při zkoušení zapomínáme. Uběhl druhý týden, už máme jen jeden, a to, co se „děje“ na scéně, má najednou smysl.

Po třech týdnech RW odjede a nechává za sebou – podle mě – hotovou inscenaci. Jedinkrát jsme neotevřeli text (respektive na zkoušce se neotevřel text, nepadla jedna věta z Věci Makropulos), ale režisér připravil hodinové na hudbě a (základním, ale to v tu chvíli ještě nevím) světle postavené představení. Po třech týdnech víme dost přesně, kde bude hudba, jak bude vypadat scéna. Naučili jsme se šeptat (já ještě stražit uši, když mám tlumočit někoho, kdo šeptá patnáct metrů ode mě), chodit pomalu, nerušit a všechny soukromé věci řešit mimo zkušebnu. Zhubla jsem pět kilo a mám pocit, že další dávku tohohle náporu už nezvládnu, nicméně mám dramaturgický pocit, že jinak už se ke klasice snad ani přistupovat nedá. Smrt psychologickému realismu!

Po čtyřech měsících v říjnu se všichni scházejí – a ono to tam nějak zvláštně je. Na pohyb se začíná roubovat text, překvapivě tam pasuje. Jdeme na scénu, a není třeba všechno stavět znova. Tempo je pro herce samozřejmě iritující, suneme se rychlostí natáčení, čeká se na ideální světlo, ideální nastavení, ideální řešení situace po všech směrech. Potišeji. Hlasitěji. Víc vpravo, víc vlevo. Poznatky: inscenace se staví ne postupně, ale vlastně všechno rovnou. Později nebude lze výsledek vnímat po složkách, to je náš zvyk zkoušení, nejdřív se to nahodí, pak oblékne, nazvučí a nakonec nasvítí. Tady jde všechno ruku v ruce. Složky jaksi neleží na sobě, neposilují (či neruší) se vzájemně, ale prorůstají. (Je to návykové, další tři zkoušení v úplně jiných divadlech s tím budu režiséry otravovat a oni se na mě budou dívat jako na blázna-idealistu). Každý detail hraje. RW se na celek dívá nesmírně pečlivě, záhyby neexistují, skvrny neexistují. Všichni pulírují, jen herci musí občas stát na místě strašně dlouho. Ne že by byl tyran. Jen na ně prostě občas zapomene...

Ukazuje se, že textu je potřeba čím dál tím míň. „Nacpu“ se mezi dramaturgy (nakonec tlumočník je vždycky zahraničnímu režisérovi skoro nejblíž), škrtá se strašně moc a je to radost. Odřezáváme mrtvé maso. Čapkologové budou plakat? Diváci nám poděkují. It must be fun. Nevynecháme jedinou faktickou informaci, bez níž by bylo publikum zmateno. V ostatním naprosto věřím zbývajícím složkám. Vztahy mezi figurami a jejich charaktery se zdají jasné z toho co vidím.

Celek se komplikuje, přibývají zvuky, světelné změny, naopak ubývá a zjednodušuje se „choreografie“ z jarní fáze. Herci jsou ve svých figurách čím dál tím jistější. Tohle nebude nedozkoušená inscenace!
V tempu každodenního nestandardně dlouhého zkoušení RW chystá dvě výstavy v Praze, mezi tím občas odcestuje někam něco zahrát, pronést nebo přebrat, taky onemocní. Vypadá unaveněji než na jaře, ale odmítá zkoušky rušit.

Poslední „zásek“ nastane s programem: RW si pečlivě hlídá, jak bude vypadat presentace jeho práce navenek (ty obstrukce s focením!). My už dávno nemůžeme, mávli bychom nad tím rukou, ať to vezme čert, tak je to hnusný, o nic nejde. RW se sekne. Neví nic o prestižnosti českého grafického studia. Neodpovídá to duchu představení, ven to nepůjde. Přináší obrázek Josefa Čapka – ten bídák! Vypadá to jako portrét Soni Červené v roli Emilie Marty! Vítězství. Ann-Christin mi pak říká, že ten obrázek ve skutečnosti neobjevil Bob (nepřenesu se přes to, říkám pořád Mr Wilson), ale kostýmní výtvarník Jacques. Další významná figura inscenace, na níž se ovšem světla fotoaparátů nezaměřují. Chvíli zuřím – pak je to jasné. Při práci s RW prostě přistupujete na smlouvu: on je svým jménem garant, „jistič“. On otvírá dveře, on maže cestu; on člověka vyznamenává tím, že ho vybere do svého týmu. Jsem o tom přesvědčena dodnes (a proto mě rozčilovaly všechny drby o nespokojených hercích) – jeho význam, jeho charisma se přenáší na všechny kolem něj. Je to pitomé? Nepřipadám si lepší tím, že jsem s ním pracovala, ale rozhodně jsem tím poctěná.

Tři předpremiéry, dvě premiéry a série představení, která trvá. Nejtrapnější fáze nastala vzápětí – zakyslá recepce, povýšené soudy. Málokdo se opravdu pokusil inscenaci analyzovat a něco o ní říct. Většinou se blábolilo o tom, že to je typický Wilson, aniž by se vysvětlovalo. Přitom si myslím, že resignovat před výsledným tvarem a nesnažit se nějakou interpretaci je prostě slabost, ne-li zbabělost. Nebo hloupost. Jak ovšem RW pracuje jinak, než jsme v českých divadlech zvyklí, tak asi taky postrádáme kritické nástroje, jak ho „vykostit“. Jsem samozřejmě zaujatá. Proto jsem nakonec ty rozhořčené dopisy ani do Respektu ani jinam neposlala.

V každém případě je to věc, na kterou se nezapomíná. I když těch sedm ztracených kilogramů je zase zpátky.

Marta Ljubková, květen 2010

Autor: Marta Ljubková