24.09.2013

Ďábel z Národního

Angažmá v Národním divadle je pro mě nejen nejvyšší profesní metou, ale zároveň možností setkání s velkými osobnostmi, které mě nesmírně obohacují. Nedávno jsem se bavil s mým velkým vzorem Jiřím Štěpničkou, který si posteskl, že jeho generace - na rozdíl od té naší - měla své vzory, své bardy, od nichž se učila v D. Medřické, V. Fabiánové, J. Sovákovi, M. Růžkovi, F. Filipovském... Trošku troufale jsem mu na to řekl, že našimi vzory, našimi bardy jsou osobnosti jako on či F. Němec, I. Janžurová, J. Hartl, V. Beneš, M. Stehlík, T. Medvecká, A. Švehlík... A v čele současných bardů českého divadla dle mého soudu bezesporu kráčí zářijový jubilant, čerstvý 70-tník, Václav Postráneckých, jehož výkony zdobí scény ND už do roku 1979.

Když jsem před 3 lety nastoupil do ND a s profesí inspicienta teprve začínal, tak jsem mj. zdědil i Smočkovu inscenaci Stodolovy komedie ČAJ U PANA SENÁTORA, kterou jsem upřímně nesnášel. Stávaly se mi totiž při jejích představeních ty nejhorší věci: nezvonil rekvizitní zvonek, při výjíždění se zadrávaly vozy s rakvemi, záhadně mizely kostýmy potřebné pro vývoj děje... A jednu z hlavních rolí zde bravurně hrál V. Postránecký. Měl jsem v této inscenaci několik míst, kdy jsem měl V. Postráneckého osobně upozornit, aby si vzal osobní rekvizity, poslat jej na jeviště ap. Bylo to po mě vždy traumatizující, jak jsem ho bál. Kolegové z jiných divadel mě jím totiž strašili a navíc jsem k němu vždy cítíl nesmírnou úctu. Strach to byl ale zbytečný. Václav Postránecký byl ke mě vždy laskavý, vždy mi dobře poradil, jak dělat mou práci ještě lépe.

Od prosince 2011 jsem začal zkoušet pod vedením šéfa Činohry ND M. Dočekala obsahově i formálně náročnou inscenaci ENRON, kde hrál V. Postránecký spolu s D. Matáskem hlavní role. Celé - byť náročné - zkoušení bylo ohromnou školou divadelní práce. Bylo to až fascinující dívat se V. Postráneckému do herecké kuchyně. Jak dokáže režisérovi v rámci dramaturgicko-inscenační koncepce inscenace nabídnout varianty své role a poté ve zvolené variantě vymalovat plastickou dramatickou figuru, která ovšem nespostrádá dráždivé tajemství. Podobné to bylo i při zkoušení s Hanou Burešovou, která připravovala ve Stavovském divadle Moliérovu téměř neznámou komedii-ballet PÁN Z PRASEČKOVA s V. Postráneckým v hlavní roli. Tehdy mi na počátku zkoušení nabídl Václav Postránecký tykání. Většího vyznamenání se mi od něj nemohlo dostat. Dlouho mi trvalo, než jsem si na tykání zvykl a i dnes mi to přijde trošku nepatřičné. Legendám se netyká.

Ale zpět k Václavově divadelní práci. Nechci rozebírat jeho herecký naturel, k tomu nemám dostatečné vzdělání. Tak snad jen několik mých postřehů. Václav přistupuje ke studiu role se silnou vědomostní základnou, která tvoří pevný základ ku stavbě jeho role. Dalším jeho vekým kladem je nesmírný cit pro žánr a styl, což je v dnešní době u herce (a často i u režiséra) takřka exotická vlastnost. Václav prostě umí a ctí žánry a styl. O tom svědčí i jeho obsazení u tak výrazných osobností jako R. Wilson (Věc Makropulos, 1914), G. Tompa (Nosorožec), M. Dočekal (Enron), z nichž každý má ostře specifickou poetiku. Václav je též obdařen velkou pohybovou kulturou, např. jeho herecko-pohybová etuda proměny člověka v nosorožce v inscenaci Nosorožec patří bezesporu k vrcholům představení této inscenace.

Václav Postránecký začínal s divadlem (a s filmem) velmi záhy už roce 1958 a 1958 jako Dismanče hostoval v tehdejším Divadle Československé armády v roli Ládi ve Štěpánkově inscenacích Mahenovy hry Mezi dvěma bouřkemi a v roli Zrzka ve Strejčkově inscenaci Radzinského Bitvě na pohodu. V roce 1961 nastoupil jako elév do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde se uvedl rolí Karla v Kubátově inscenaci tehdy velmi populární Blažkovy hry Příliš štědrý večer a o 2 roky později se s touto scénou rozloučil titulní rolí Petra v Knotkově inscenaci Rollandovy hry Petr a Lucie. Zajímavostí je, že se zde v angažmá setkal se svým příštím kolegou z ND, s Bronislavem Poloczkem.

V rámci základní vojenské služby v roce 1963 Václav hostoval v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, kde vytvořil pohybově náročnou roli Mladíka ve Schmidtově nastudování Topolova Konce masopustu. V roce 1964 zakotvil ve Státním divadle Brně, kde byla v plném proudu slavná éra Hynšt - Hajda - Sokolovský - Kaloč. Odehrál zde mnoho velkých rolí, z nichž připomenu především Jana, miláčka Páně ze Sokolovského inscenace Kopeckého variací na lidové barokní pašije Komedie o umučení a slavném vskříšení Pána a Spasitele našeho, Ježíše Krista, která je zlomovým bodem v dějinách moderního českého divadla a Pátera Riccarda z Hochhunthovy hry Náměstek v režii M. Hynšta z roku 1966, za níž si Václav vysloužil zahraniční stáž.

V roce 1970 Václav nasoupil do souboru Městských divadel pražských, ve slavné době tzv. ornestina. Zde se mj. potkal se svými příštími souputníky z ND, s Františkem Němcem a Milanem Stehlíkem. Hned první role v MDP, titulní Pomet v Držičově hudební renesančně bujaré komedii Dundo Maroje (r. P. Rímský), mu nabídla možnost ukázat svůj talent v celé své šíři. Jeho skvěle hrající, tančící a zpívající vychytralý sluha ovládl jeviště a zvítězil, u diváků i u kolegů. Václav se tak stal jedním z čelných herců MDP, na nichž se stavěl repertoár. Šel z role do role napříč žánry, přičemž byl hojně využíván v muzikálech (Vesele do Centerbury, Krámek s písničkami, Aleluja, dobří lidé!, Malované na skle...). Mezi jeho parádní role v tomto angažmá patří bezesporu Seržant Trotter z Christie Pasti na myši (r. L. Vymětal, 1974), titulní Hérostrátos v Gorinově apokryfickém podobenství Zapomeňte na Hérostráta! z roku 1975 ve skvělé Vymětalově režie a především přelomový 14. hrabě Gurney z Barnesovy hry Čtrnáctý hrabě Gurney v režii F. Mišky z roku 1971. Tato hra, která si pohrává s tématem Jacka rozparovače a jeho vysokým původem, se v originále jmenuje Vládnoucí třída, ale tehdy nastupující normalizační nomenklatura název zakázala. Miškova inscenace s brilantním Václavovým výkonem se stala velkým protestsongem proti okupaci Československa i proti normalizaci. S touto rolí se potkal podruhé v roce 1990, kdy si ji zopakoval ve Východočeském divadle v Pardubicích v režii M. Taranta.

Václav se poprvé na prknech Národního divadla (na scéně Stavovského divadla) objevil v roce 1974, kdy jej Václav Hudeček pozval k hostování v roli Miňa v Bokovčanově hře ze Slovenského národního povstání Sníh nad limbou. Členem Činohry ND se stal v roce 1979 a do dnešních dnů zde odehrál cca 65 rolí vč. převzatých. Zmíním - z nedostatku místa - jen ty v přelomových inscenacích. Tři jeho významné role v ND jsou spojeny se jménem geniálního režisérského běsu, s Miroslavem Macháčkem. Nejprve si zahrál Krejčího Fialu v Našich furiantech (1979), kde jej Macháček postavil do kontrapunktu s rozložitou - tělem i hereckým naturelem - Evou Klenovou v roli jeho ženy Terezky. Václav na poměrně malé ploše vytvořil tragikomickou postavu uťáplého člověka, který má na bedrech všechnu tího světa a je nucen si od ní ulevit - možná i nechtěně - malým podrazem. Poté následoval brechtovský Valdštejn z Daňkovy velkolepé historické fresky Vévodkyně valdštejnských vojsk (1980) a konečně zrádný Rosencrantz z Hamleta (1981) v hlavní roli s F. Němcem.
Další jeho velké role jsou spojeny s režisérem introvertem Miroslavem Krobotem, který jej obsadil mj. do průzračně lidské a velkorysé postavy Řezníka Martina ve vlastní dramatizaci a režii románové kroniky bří Mrštíků Rok na vsi (1993), která se stala přelomovou inscenací českého divadelnictví v polistopadové historii. Dalším velkým úkolem byl šťastně nešťastný starý mládenec Podkolatov z Gogogolovy Ženitby (1994), který mu vynesl Cenu Thálie za rok. Nakonec chci připomenout role v již zmíněných inscenacích Dr. Kolenaty z Věci Makropulos (r. R. Wilson, 2010), Ken Lay z Enronu (r. M. Dočekal, 2011), Starý pán a Dudard z Nosorožce (r. G. Tompa, 2012) a konečně Leonard z Prasečkova z Pána z Prasečkova (r. H. Budrešová, 2012).

V každém hereckém životě jsou období bohatá i chudá, a tak tomu bylo i u Václava. V době, kdy byl méně obsazován doma, začal úspěšně hostovat v jiných divadlech (Murray, H. Meyerson: Fígl, r. L. Smoček, 2010, Divadlo Ungelt Praha, Triboulet, V. Hugo – T. Vondrovic: Král se baví, r. M. Tarant, 2005, Divadlo na Vinohradech, Kemp, M. Panych: Tetička a já, 2005, r. V. Posránecký (i autor výpravy a úpravy textu), Divadlo v Řeznické, Rudolf II., W. + V. + J.: Golem, r. M. Schejbal, 1999, Městská divadla pražská, Rudolf, W. Kohlhaasse – R. Zimmerová: Ryba ve čtyřech, r. P. Cisovský, 1998, Divadlo V. Nezvala Karlovy Vary, Rudolf, W. Kohlhaasse – R. Zimmerová: Štika k večeři, r. P. Háša, 1997, Václav Hanzlíček – Pražská divadelní agentura). Václav se logicky věnuje i režii, kde uplatňuje své přebohaté divadelní vědomosti, dovednosti i velikou jevištní inteligenci (mj. G. Tajovský: Ženský zákon, 1985, G. Feydeau: Dámský krejčí, 2004 - Divadlo Příbram, R. Harling: Ocelové magnolie, 1994 – česká premiéra (i autor scény), D. Churchill: Natěrač,1993 (i autor scény), C. Goldoni: Vějíř, 1992, L. Stroupežnický: Naši furianti,1992 - Středočeské divadlo Kladno, K Legátová: Pro každého nebe, 1991 – světová premiéra, 1. jevištní uvedení díla K. Legátové - Agentura pražské kulturní služby). Václav má na své kontě dokonce i velmi úspěšnou televizní režii horroru Travis, který natočil podle povídky J. Hanáka v hlavních rolích s F. Němcem, J. Somrem a J. Tvrzníkovou.

Václav natočil i spoustu filmů a televizních inscenací a často spolupracuje i s rozhlasem. Zde ale sobecky zmíním jen jeho mnou nejmilovanější práce. Z jeho rozhlasových rolí nejvíce obdovuji Raskolnikova z Melčovy inscenace Zločinu a trestu, Chlestakova Horčičkova Revizora a především Blázna z nádherné inscenace Vodseďálkovy Komedie o Libuši a dívčí vojně v Čechách. Co se televize týká, tak se mi pod kuži nejvíce zadřel jako čert Salamandr z Hášovy režie Tylova Čerta na zemi, kde přenádherně dováděl se Káčou Jany Hlaváčové. Připojuji ještě jednu televizní zajímavost: Václav si zahrál hlavní mužskou roli, Valentu, v televizním filmu Vančurovy Josefiny v roce 1968 v režii A. Hajdy, kde Josefinu hrála Hana Zagorová, která si zde zopakovala svou absolventskou roli z JAMU. A nesmím zapomenout na přebohatou pokladnici večerníčků, televizních a především rozhlasových pohádek, kterých jsem vyrůstal. I to je důvod mého velkoho obdivu a úcty k Václavovi. Je pohádkovou postavou, která mi otvírala dvířka do světa poezie a umění.
V. Postránecký velmi často hrál ve filmu, v televizi i na jevišti pekelníky. Zpívajícím rohatcem se loučil v muzikálu Na skle malované v Mihulově režii s Městskými divadly pražskými a do ND vstoupil v roce 1979 vstoupil jako Satanel ve Vymětalově hravé inscenaci Adama a Evy a naposledy se jako Dajmon – čili Ďábel představil v ND v monumentální Srbově inscenaci lidových Pašijí.

Václav Postránecký nejen pekelníky hrál a hraje, ale sám se peklu-divadlu upsal. Stejně jako jeho kolegové Štěpnička, Stehlík, Beneš, Švehlík, Janžurová.... Ale je i sám zároveň pekelníkem, stejně jako výše zmínění kolegové, který i mě svedl k upsání se tomuto krásnému i strašnému infernu umění. To je možná ono tajemství divadelních bardů: ďábel nikdy nekupuje polovinu duše! A pokud budou u divadla ďáblové jako Václav, tak svého upsaní nebudu litovat.
-mrk-


Nakonec připojuji pár zajímavostí o divadelní práci Václava Postráneckého:
- dramatikem, v jehož hrách hrál nejčastěji je William Shakespeare, a to celkem v jeho 9 hrách ve 12 (13) inscenacích: Sen noci svatojánské (2 (3) nastudování: Národní divadlo - Demetrius, r. F. Laurin, 1984, překlad E. A. Saudek, Státní divadlo Brno - Puk, Sen noci svatojánské, r. E. Sokolovský, 1965, překlad E. A. Saudek + Demetrius v tv. inscenaci J. Bělky z roku 1973) , Král Lear (3 nastudování: Národní divadlo - Oswald, r. B. Kyle, 1991, překlad M. Lukeš, Edgar, r. Z. Kaloč, 1980, překlad M. Lukeš, Státní divadlo Brno - Edmund, r. A. Hajda, 1969, překlad E. A. Saudek, O. F. Babler, úprava textu L. Kundera), Zkrocení zlé ženy, Jak se Vám líbí, Veselé windsorské paničky, Dva šlechtici z Verony, Marná lásky snaha, Král Jindřich IV. (1. díl), rál Jindřich IV (2. díl).
- nejvíce inscenací nastudoval s režiséry: Aloisem Hajdou – 10 inscenací, Zdeňkem Kaločem – 9 inscenací, Milošem Hynštem a s Miroslavem Krobotem – 8 inscenací a s Františkem Miškou – 6 inscenací
- nejvíce rolí si zahrál v Pitínského inscenaci Našich furiantů, kde nastudoval roli Hostinského Marka, poté několikrát bravurně, bez hereckých kliše a osobního extemporování hrál roli Buška za Miroslava Donutila, roli Petra Dubského a jednou dokonce pro TV záznam Filipa Dubského, kdy exelentně zaskočil za náhle zdravotně indisponovaného Jiřího Štěpničku.

Autor: Miroslav Král, inspicient, Foto: Jaroslav Šimandl