24.01.2013

Národ sobě

Dva postarší chlapci do sebe mydlí hlava nehlava. Chytají se za slova a kroutí se jak vrbový proutí. Můj stařičký češtinář, pan učitel Stránský, by z nich měl radost. Kdykoli se někdo z jeho žáků v páté obecné začal umně vymlouvat, proč nemá domácí úkol, pobaveně se usmál a dotyčnému doporučil: Dej se na politiku, chlapče. Píši pět! Je to ostatně dost zábavné klání, pokud pozapomeneme, že výsledkem duelu nebude funkce pokladníka místního SK, ale úřad nejvyšší.

V závětří prezidentských voleb se hledají vhodní uchazeči i na jiná význačná místa. Hledají a nenalézají se ministři mocných rezortů, ředitelská židle v Národním divadle v Praze i v Brně dosud marně čeká. Zřejmě něco chybí. Zdá se, že nejen u nás v Českomoravské kotlince. Když vyslechne zklamaný vyšetřovatel Dostojevského Zločinu a trestu Raskolnikovovu obhajobu, trpce konstatuje: Já jsem si myslel, že vy mi budete umět říct něco úplně nového!? Dělám všechno možné, abych oddálil tu nutnou potřebu spát. Postel mám obloženou knížkami, na výběr. Prohlížím obrázky. Barevné stromy, kytky, zeleninu. Poslouchám letadla. Mám dojem, že sníh laskavě tlumí nepříjemné burácení. Ne a ne usnout. Tlačím se k ránu. Jak začne svítat, je vyhráno.

Škoda, že nechodím do kostela. V neděli bych si zašel a hned po ránu se pomodlil za nového prezidenta. Bude to mít těžké.


Jan Kačer, publikováno v Literárních novinách 24.01.2013

Autor: Jan Kačer, Foto: Filip Habart