17.12.2012

ZKOUŠÍME PÁNA PRASEČKOVA: díl čtvrtý: stavíme, svítíme, oblékáme... a zkoušíme, zkoušíme, zkoušíme, aneb Dr. Palková zasahuje

Je to neuvěřitelné, ale Pán z Prasečkova byl porozen na jevišti Stavovského divadla už téměř před 3 týdny (22. 11. 2012) a s úspěchem zde tančí svůj vítězný tanec (do dnešního dne již 6x!!!!). Poslední stádium našeho divadelního těhotenství bylo velmi divoké a hraničilo s těhotenstvím rizikovým. I proto jsem poslední díl svého miniseriálu o vzniku této inscenace napsal tak pozdě. Neměl jsem čas, ani síly. Bylo to ale krásné vyčerpání.

Konečné přípravy odstartovala dekorační zkouška, která začala tradičně ráno v 10.00 a končila opět tradičně ve 22.00. Druhý den ráno jsme v ní pokračovali od 8.30 od 16.30. Dekorační zkoušky se neúčastní herci (v našem případě korepetovali a trénovali tance a pohybové sekvence do zkoušené inscenace). Postaví se scéna, sejde se celá technika vč. všech jevištních mistrů, vedoucí jevištního provozu divadla, mistr osvětlovač se svými spolupracovníky, provozní architekt inscenace (architekt, který dohlíží na výrobu, technologicky zpracovává požadavky na scénu ap.), výtvarník, režisérka, asistentka režie a inspicient. Pánové z techniky postaví scénu, výtvarník spolu s mistrem světel předem umístí světla a nasvítí základní nálady. Poté přichází režisér(ka), který spolu s celým zmíněným týmem obraz po obrazu vytváří postavení dekorace (změny) vč. světel pro jednotlivé výstupy. Během této práce se asistentka režie spolu s inspicientem pohybují v dekoraci v souladu s nazkoušeným aranžmá, aby bylo možné správně nasvítit obličeje, vymezit světelné hranice ap. Při dekoračce Pána z Prasečkova docházelo i k pikantním situacím, kdy např. asistenka Eva Kafuňková asi 50 minut trpělivě visela 4 metry nad jevištěm, aby bylo možné správně nasvítit Anděla (tj. Filipa Rajmonta) nebo mě paní režisérka poprosila, abych chodil středem jeviště pavanovým krokem (starý španělský tanec) a tak jsem cca 12 minut donekonečna bloumal k potěše všech od předscény k horizontu velmi prazvláštním způsobem a působil jsem jak těžký autista. Ale vzhledem k tomu, jak jsme toto zkoušení a paní režisérku milovali, tak nám nebylo zatěžko cokoliv udělat.

Všechny změny světel se ukládají do počítače v osvětlovací kabině (osvětlovači si je zároveň zapisují do světelného scénáře) a veškeré změny v postavení dekorace si zapisuje inspicient a asistentka (vč. narážek, na které se spouší točna, tahy ap.). V Pánovi z Prasečkova se hojně využívá točny, tudíž bylo třeba určit směr, rychlost otáčení a polohu, do níž se má točna dotočit. Opět se vše ukládalo do počítače, tentokráte do počítače točnařů. Zde došlo k malé zradě: když byl při aranžovacích zkouškách postaven náznak scény, tak se točna točila rychleji, neboť byla méně zatížená, než když se postavila plná dekorace. Většina točen zafixovaná při zkoušení se tedy zrychlovala. Koncem dekorační zkoušky bylo uloženo 16 točen. Z dalších jevištních technologií se v Prasečkovu používá služeb ručního provazište (v divadle je i strojní) a propadů (což je v kombinaci s točnou vražedný koktejl. Když točna nedojede správně, nelze vyjet propad či spustit dekoraci z tahu). Díky trpělovosti a nebetyčné laskavosti paní režisérky a nasazení všech kolegů Stavovského divadla jsme vše sesadili.
Po dekorační zkoušce se většinou celá scéna odveze zpět do dílen, kde se upravuje, odstraňují se problémové prvky ap. Dekorace se vrací na jeviště až po týdnu na tzv. oblékanou zkoušku, která trvá (s pauzami na jídlo opět) 12 hodin - od 10.00 do 22.00 hodin. Do divadla se navezou veškeré kostýmy, paruky, příčesky, boty, které se vyrábějí v průběhu celého zkoušení. Postaví se scéna, herci jsou pod vedením výtvarníka kostýmů, v tomto případě Kateřiny Štefkové, líčeni, česáni a oblékani. Garderobiérky ve spolupráci s výtvarnicí a s inspicientem připravují převleky – určují, kde se kdo, kdy a do čeho bude převlékat. Podle náročnosti a rychlosti převleku se herci převlékají ve vlastní šatně, u rychlejšího převleku v tzv. rychlém převleku (příruční šatna ihned vedle jeviště) či přímo v portále, když se jedná o bleskový převlek (ten někdy probíhá i přímo na jevišti za dekorací). Též se musí určit, zda se převleku zúčastní i maskérna (v divadle je přísně rozdělena dámská a pánská maskérna i garderoba), tj. zda se budou lepit/ sundavat vousy, paruky, bude-li se přeličovat ap. Po této dohodě začíná oblékaná zkouška, tj. inscenace se zkouší chronologicky se všemi změnami scény, světel, se zvukem, s převleky. V hledišti sedí krom režiséra, dramaturga, výtvarníka i vedoucí a produkční výroby kostýmů. Zkouška se zastavuje, upřesňují se převleky, zjišťuje se, který kostým vadí při nazkouené akci (někdy vadí střih, délka a šířka sukně ap. v pohybu), který převlek se nestíhá ap. Vše se kloubí dobromady, upravuje, harmonizuej. Některé kostýmy se ruší, jindy se přidají doplňky, ale není snad jediná oblékaná zkouška, která by se obešla bez války. Bylo tomu tak i u oblékané Prasečkova: prožili jsme si válku o fiží, válku kabátovou.... Bez těchto válek by oblékaná zkouška nebyla tou pravou se vším všudy. Bohužel se nám stala na této zkoušce i malá nepříjemnost. Jiří Štěpnička, představitel, Oronta dostal nové kostýmní boty s koženou podrážkou, uklouzl na jedné z plexislových desek jevištní podlahy, které jsou součástí scénografie a pohmoždil si nohu. Byl ale natolik statečný, profesionální a velkorysý, že odehrál premiéru i reprízy s ortézou. Naše oblékaná byla ještě trošku ztížena účinkováním 12 dětí ve věku od 6 do 11 let (hraje vždy 6 dětí, z nichž každé má svou alternaci), které se stále převlékají a přeličují (hrají Amorky, poté Doktůrky a Paťaté buclíky, Obchodníčky, Otrhánky, Právníky a nakonec zase Amorky). Starají se o ně dámy garderobiérky od sboru a jsou k dětem velmi laskavé, stejně jako jsou děti disciplinované.

Oblékaná zkouška otvírá finální porodní týden každé inscenace, který je vyplněn hlavními a generálními zkouškami. V případě Pána z Prasečkova to byl opravdu šílený týden! Poprvé se sesazovaly dohromady všechny komponenty inscenace. Nejnáročnější to asi bylo s hudbou a zvukem: přišel orchestr i pěvci, kteří, usazeni v orchestřišti, zpívali některé Lullyho arie. Velkou část arií ale zpívali sami činoherci v čele s Pavlou Beretovou, Radúzem Máchou a Janou Pidrmanovou. Bylo třeba nazvučit cembalo a flétnu tak, aby je správně slyšeli herci na jevišti i pěvci v orchestru a navíc, aby hudba neohlušovala diváky a zachovala si dobovou autentičnost, která je pro tuto inscenaci více než žádoucí. Pokud by byla hudba do hlediště přezvučena, úplně by zanikl efekt dobového nástroje a autentické interpretace mistrů tohoto oboru Vojtěcha Spurného a Václava Lukse. Naopak, pokud by byla hudba příliž tichá, neslyšeli by ji herci a špatně by se jim zpívalo. Mistři zvuku předvedli vysokou zvukovou zvukovou alchymii. Museli jsme též spolu s asistentkou režie zajistit, aby na jevišti, v orchestru či v sále nebyl průvan či prudké změny teplot, protože toto vše rozlaďuje vzácné historické cembalo, jehož naladění trvá cca 45 minut. Dále paní režisérka upřesňovala délku a rytmus scénické hudby, která musí přesně korespondovat s děním na jevišti, rytmizuje představení (vč. přestaveb, tj. rychlost točny nesmí jít proti rytmu hudby a vzhledem k tomu, že točna je stroj, kterému se neporučí, musela paradoxně ustoupit hudba). Dalším problémem byly převleky, které se občas nestíhaly, měnila se tedy jejich místa. Zjišťovalo se, že některá točení scény jsou zbytečné či příliž pomalá, nebože danný směr točení je nevýhodný a tudíž se měnily i vyhazovaly točny – zbylo jich pouhých 9. Rušily se akce provaziště i propadů. Naopak se přidávaly akce rekvizitářů a pánů z techniky, kteří při představení této inscenace nezastaví. Je potřeba stále něco podávat, přidržovat ap. Pánové nábytkáři dokoce pomáhají při převleku Filipa Rajmonta do Právníka, neboť základem kostýmu se obrovitá pevná konstrukce a invalidní vozík.

Když zmiňuji rekvizitáře a rekvizity, tak v závěru Pána z Prasečkova hraje vařená vepřová hlava, samozřejmě kašírovaná. Dílny promptně rekvizitu vyrobily, ale nelíbila se výtvarníkovi ani paní režisérce /popravdě nikomu, neboť se hodila spíše do televizní pohádky/. Dílny tedy koupily reálnou vepřovou hlavu, odlily její negativ a do kadlubu vylily ze speciální hmoty hlavu novou. Bohužel, ta byla sice reálná, ale pro jeviště Stavovského divadla příliž malá. Po poradě s řezníkem, kde získat větší hlavu, dílny zakoupily hlavu ze svině a celý postup opakovaly. Výsledek vč. závěrečné povrchové úpravy je brilatní. I takové jsou osudy vzniku rekvizit.

Všech hlavních i generálních zkoušek činohry v ND se účastní hlasová poradkyně PhDr. Zdena Palková. Její místo při tvorbě inscenace je nazastupitelné. Bedlivým a neomylným uchem naslouchá řeči herců a přísně dbá na to, aby zněla správně česky, aby herci kladli správné důrazy, jejich vokály měly správnou formu, pokud jsou dlouhé, aby opravdu dlouhé byly. Prostě, aby hercům bylo rozmět. Herci mají samozřejmě za sebou v rámci školy několik let hlasové výchovy, mluvit tedy umějí, přesto je práce Dr. Palkové zapotřebí. Herci hrají dramatické situace a jejich jednání je pod vlivem silných emocí, pohybují se v často zrádném prostoru velkého divadla, které má často i hluchá místa, kde není nic slyšet. Potřebují tedy zpětnou vazbu, aby dokázali odstranit případné šumly. Pověstné jsou papírky Dr. Palkové, na které píše hercovy hlasové prohřešky a o přestávce či po zkoušce je s hříšníkem probírá a laskavě radí, jak jim předcházet.

Během generálkového týdne jsme zkoušeli denně od 9.00, kdy byl nástup herců, líčení + korepetice až do 15.00 hodin a poté chodili do zkušebny na připomínky. Během těchto zkoušek jsme dolaďovali nástupy herců a další technické záležitosti. Paní režisérka Burešová brousila (někdy pořádně tvrdé kameny), cizelovala spolu s herci situace, motivace jednání. Byla (a je) Karajanem, který do poslední chvíle zkouší, piluje a nepustí otěže z rukou.

Den před premiérou se uskutečnila veřejná generálka, kdy jsme poprvé jeli celou inscenaci bez přerušení. Byl to adrenalin pro nás všechny. Obložil jsem se u inspipultu odvary meduňky, třezalky a kozlíku lékařského, k snídani jsem pil teplé mléko s medem. Cítil jsem ohromnou zodpovědnost. Měl jsem tu čest dělat s Hanou Burešovou, kterou už 20 let obdivuji, pracovat na Moliérovi a Lullym, autorech mého srdce, v díře mít dva nejlepší dirigenty staré hudby – Vojtu Spurného a Vaška Lukse a na jevišti takové veličiny jako Vaška Postráneckého, Jiřího Štěpničku, Milana Stehlíka a milované kolegy (věkem mi bližší) Pavlu Beretovou, Radúze Máchu, Janu Pidrmanovou a Filipa Rajmonta. Teď hlavně nezklamat, nic nepokazit. Nesplést se v notách (některé akce – nástupy hercům, rozjezdy točny či oponu – řídím dle hudby), nepoplést klávesy na inspipultu, všechny zavolat. Veřejná generálka proběhla. Pár chyb se vyskytlo. Pak přišly připomínky od laskavé paní režisérky. Byl jsem jako v rauši. A to i celý druhý den, kdy byla premiéra. Podobně jsem prožíval jen premiéru Příběhu koně v režii Oty Ševčíka a Enronu v režii Michala Dočekala.

Premiéru ani výslednou inscenaci si netroufám soudit. Jsem příliž zaujatý. Miluji ji. Ale troufnu si říci, že se se snad povedla. Projevil se zde jeden divadelní zákon, který je důkazem úspěchu: kolegové z techniky, maskérky, garderobiéry ap. se chodí na Prasečkov dívat do portálu a baví se jím. To je známka kvality. Skvělé je i to, že se na sebe chodí dívat kolegové, kteří mají volný výstup a mohli by kouřit či odpočívat.

I kdyby měl Pán z Prasečkova jen premiéru a pak se už nehrál, což by mi bylo velmi líto, tak jeho zkoušení je pro mě nezapomenutelným zážitkem. Zkoušení s Hanou Burešovou, režisérkou – šlechtičnou, mě posunulo dál, hloub i výš. Její analýzy, až faustovské hledačství pravdy v dramatickém textu (a nejen tam), nesmírné vzdělání, noblesa, múzičnost, estetická vytříbenost... mě zas pohltilo a donutilo k opětovnému uvažování o dalším studiu. Procházet s Hanou Burešovou Moliérovou komedií, zajít i do těch tajných komůrek Mistrova díla a... nacházet!!!! To je dobrodružství, které hravě překoná Cestu kolem světa za 80 dnů. Navíc je Hana Burešová velkou humanistkou, což je znát i v Pánovi z Prasečkova: odpor k bezuzdnému ubližování člověku, který se ničím fatálním neprovinil, odpor k zesměšňování jiné lidské bytosti, k radosti z bolesti druhého. Hana Burešová mi vrací i víru v divadelní manželsví. Její spolupráce s životním i pracovním souputníkem Štěpánem Otčenáškem, to je malý zázrak. Pozorovat je při tvorbě inscenace, to je jako poslouchat brilantně provedené Dvořákovy Moravské dvojzpěvy. Dokonalá harmonie. A ještě jeden zážitek s Hanou Burešovou, kterým si získala celé Stavovské divadlo: nejen, že na nikoho nekřičela (měla k tomu důvod i právo), ale po premiéře šla za maskérkami, garderobiérkami, techniky, rekvizitáři... a všem osobně poděkovala.

Zkoušení Pána z Prasečkova pro mě bylo šťastným obdobím. Děkuji za něj. Nejen Haně Burešové. Opětovné setkání s dramaturgyní Ivou Klestilovou, asistentkou Evou Kafuňkovou, nápovědkou Blankou Schieblovou Nádherný let Lullyho hudbou. Přátelství s Vaškem Luksem a především s Vojtou Spurným. Sblížení se s Pavlou Beretovou, Janou Pidrmanovou, Radúzem Máchou a Filipem Rajmontem. To jsou dary z nebes. Dary, které obohacují. Mám v ND další představení, na které se těším. Vedle Enronu, Radúze a Mahuleny a Našich furiantů. Vůbec mi nevadí, že chodím na Prasečkov 2 hodiny před začátkem představení, abych pohlídal děti, zajistil klid na ladění ap., nevadí mi, že téměř 2 hodiny v kuse mluvím do inspipultu. Je to radost. Velká radost. Pán z Prasečkova je inscenací mého srdce a Hana Burešová je režisérkou a především Člověkem mého srdce.

Miroslav Král

Autor: Miroslav Král, inspicient, Foto: Pavel Nesvadba