13.11.2012

Rozhovor s režisérkou Hanou Burešovou

Jak známo, v Dismanově rozhlasovém dětském souboru už po desetiletí vyrůstají redaktoři, herci, všestranně zaměření tvůrčí lidé. Při zkouškách na Moliérova Pána z Prasečkova ve Stavovském divadle se ostatně sešla „dismančata“ navzájem poměrně vzdálených generací: vedle představitele hlavní role Václava Postráneckého také současný herecký potěr. Dva z dočasných dvanáctiletých svěřenců režisérky HANY BUREŠOVÉ v sobě nezapřeli novinářské sklony a „požádali paní režisérku o rozhovor“…

Pamatujete se, kdy jste se rozhodla být režisérkou?
Divadlo mě zajímalo už od dětství, ale pro režii jsem se definitivně rozhodla až kolem šestnácti let (i když jsem ještě do odeslání přihlášky na DAMU trochu váhala, zda to přece jen není pro holku těžký obor a nemám-li jít na dramaturgii nebo divadelní vědu či etnografii...). Svůj podíl na mém rozhodnutí měla i paní Jiřina Steimarová, ke které jsem chodila v patnácti do dramaťáku a ta jako zkušená herečka dost brzo poznala, že bych se asi hodila lépe na režii než na herectví.

S jakou největší osobností jste pracovala?
Nevím, která byla „největší“, ale už jsem měla to štěstí poznat hodně velkých osobností, ať herců, režisérů, autorů, překladatelů, skladatelů... Mezi jinými např. Jiřího Menzela, který si mě obsadil do filmu Báječní muži s klikou, když mi bylo devatenáct. Tam jsem se ocitla jako „herečka“ (vybraná jaksi omylem, protože už jsem byla v té době přijata na studium režie) vedle nesmrtelných hvězd, Rudolfa Hrušínského, Josefa Kemra, Vlasty Fabiánové, Vladimíra Menšíka a dalších, což bylo samozřejmě pro budoucí režisérku úžasné mít možnost je pozorovat při práci (navíc to byli báječní lidé). Jako režisérka jsem v průběhu své dráhy pracovala s herci jako Leoš Suchařípa, Jiří Lábus, Radovan Lukavský, Marie Málková, Daniela Kolářová, David Prachař, Karel Roden, Miroslav Táborský, Helena Dvořáková, Jan Vondráček, Erik Pardus, Chantal Poullain, David Vávra a jiní - a to vyjmenovávám jen ty slavné, ověnčené a mediálně známé - mnoho herců, s nimiž jsem se při práci setkala, nemělo štěstí na tak velkou publicitu, a přesto jsou výraznými osobnostmi, znamenitými herci i lidmi. Ze skladatelů jsem pracovala např. s Petrem Skoumalem, Vladimírem Franzem, Vítem Zouharem, z překladatelů s Vladimírem Mikešem, Josefem Balvínem, Evou Stehlíkovou, z autorů pak nejvýraznější osobností, kterou jsem osobně měla tu čest poznat, byl Václav Havel, jehož Žebráckou operu jsem režírovala v chorvatském Dubrovníku.

Kde, tedy v jakých divadlech jsou nejčastěji vidět Vaše představení?
Samozřejmě v Divadle v Dlouhé, kde jsem „kmenovou režisérkou“ a spolu s režisérem Janem Bornou a dramaturgem Štěpánem Otčenáškem i uměleckou vedoucí. A také v Městském divadle Brno, kde každoročně dělám jednu inscenaci jako host už od roku 2003. V současné době se hrají v Dlouhé moje inscenace Pratchettových Soudných sester (od roku 2001), Goldoniho Lháře (od r. 2005), Claudelova Poledního údělu (od r. 2011) a Dumasových Tří mušketýrů (od 2012) a v Brně je k vidění má Škola základ života (od r. 2010) a Senekova Faidra (od 2012). Teď bude mít premiéru v ND – Stavovském divadle Moliérův Pán z Prasečkova. Pracovala jsem v ND předtím už dvakrát – v r. 1995 jsem režírovala v činohře (Zázračný mág) i opeře (Rigoletto). Hostovala jsem i v jiných divadlech (často např. v Ungeltu). Začínala jsem po vysoké škole (v roce 1983) v divadelním klubu v Řeznické, pět let jsem potom byla v angažmá v kladenském divadle, další tři roky v Divadle Labyrint (dnešní Švandovo) a od roku 1996 jsem v Divadle v Dlouhé.

Co je Vaším největším koníčkem?
Koníčka opravdového vlastně nemám, bereme-li za koníčka něco, co člověk dělá posedle mimo svou práci... jsem stále posedlá divadlem, takže mu věnuju nejvíc času, i toho volného. Ale ráda se občas rýpu v zahrádce, uvařím a upeču, dřív jsem i pletla z nouze i šila, ale na to už dnes nemám čas vůbec... Spíše než koníčka mám tedy určité záliby: Vždycky jsem ráda četla, v mládí až posedle, ale jak člověk stárne a povinností přibývá, už na to není tolik času, miluju filmy, ale do kina už na ně nestíhám chodit, takže se na ně spíš koukám přes dvd či filmové kanály, mám ráda muziku, klasiku, moderní i lidovky (kromě popu a dechovky), ale taky už mám někdy i radši ticho, ráda cestuju, poznávám nové kraje, zvyky i kuchyni, hrady, zámky, lidovou architekturu a folklór (jako mladá jsem ráda jezdila na folklórní festivaly), ráda lyžuju, plavu v moři, chodím na houby, fotím...

Často se mezi sebou bavíme o svých vzorech. Máte Vy někoho jako vzor? A proč?
Já nemám vysloveně vzor, to se říct nedá. V dětském věku jsem tíhla k hrdinům – jako byl třeba Jan Hus - a když jsem byla malá, byli podobní hrdinové i mezi tehdejšími Čechy, to byl pro mě např. Jan Palach, ale i Marta Kubišová a Karel Kryl, ano, tihle lidé znamenali pro nás morální vzory a dodnes si jich vážím. Samozřejmě jsem měla tenkrát – jako každé dítě - i takové ty „idoly“ - Beatles, Boba Dylana, Joan Baezovou nebo různé herce a herečky, a taky milované literární postavy jako byl pro mě d´Artagnan ze Tří mušketýrů.
A ať člověk chce nebo nechce, ovlivňuje ho spousta lidí, lidsky i profesně – ať jsou to lidé z blízkého okolí, z rodiny, přátelé nebo i lidé, které jsem osobně nepoznala, ale jsou mi blízcí svým postojem a dílem. V režii mě tak jistě ovlivnili např. i režiséři, jejichž tvorbu jsem nestihla vidět živě a mohla ji poznávat už bohužel jen z knih a svědectví, a to byli asi nejvíc E. F. Burian, Alfréd Radok či Otomar Krejča, a samozřejmě potom režiséři, jejichž inscenace už jsem mohla sama vidět jako divák – např. Eva Tálská, Miroslav Macháček, Evald Schorm, Jan Kačer, Ladislav Smoček, Jan Grossmann či Luboš Pistorius. Na mou práci měli vliv i mnozí herci, ať čeští či zahraniční, mnohé znáte už jen z filmů pro pamětníky, a taky různá díla filmových režisérů, spisovatelů, malířů a skladatelů - byla by to docela hodně dlouhá řada úctyhodných jmen...

Kdy jste režírovala svou první hru?
Ptáte-li se, kdy jsem poprvé režírovala „svou hru“, to jest hru, kterou jsem sama napsala, bylo to ve dvanácti letech, kdy jsem založila Divadlo Sundrop a spol., a to se spolužáky na základní škole v Belojannisově ulici na Smíchově (dnes Drtinova), s nimiž jsem zkoušela svou hru nebo spíš hříčku Manželství na dvě facky a po ní ještě několik dalších, ale vedle svých vlastních her taky zrovna Moliérova Žárlivého Petříka. Nikdy jsme to však nikomu nepředváděli, zkoušeli jsme to jen pro sebe, bavili jsme se tím. Ale jestli se ptáte, kdy jsem režírovala svou první inscenaci, která se pak skutečně hrála pro veřejnost, bylo to na DAMU, kdy jsme uvedli v klubu v Řeznické komediální aktovku A. Sterna Výrobce bomb (1982).

Které z Vašich představení bylo podle Vašeho názoru nejpovedenější?
Hodně mých inscenací se hrálo dost dlouho, některé i víc než deset let – to může být známkou povedenosti. Některé mé inscenace ale měly z nejrůznějších důvodů kratší život, což neznamená, že byly nepodařené, takže podle počtu repríz se soudit úplně nedá. Vlastně vzpomínám ráda na většinu z mých inscenací, protože s každou přibyla nová zkušenost a nějaké obohacující poznání. A na každou se našly nějaké dobré ohlasy, což mě samozřejmě těší. Když vzpomínám od začátku, myslím, že dost podařený byl třeba Žert, satira ironie a hlubší význam (1986), Lazebník sevillský (1992), Don Juan a Faust (1992), Běsi (2002), Znamení kříže (2005)... A ty mé inscenace, které jsou v současnosti k vidění v Dlouhé či v Brně, taky nejsou špatné. Někdy je ale těžký den a i když je inscenace dobrá, nemusí se zrovna představení ten večer podařit na jedničku – to určitě už znáte ze školy, když výborný češtinář někdy zvorá třeba diktát. Důležité je ale snažit se a zase příště a každý další den se chtít přiblížit ideálu, nevzdávat to.

Nyní musíte ve dvou představeních spolupracovat s dětmi. Jak se vám s nimi pracuje?
Nemusím, ale chci s dětmi spolupracovat, a to je rozdíl, že? S dětmi dělám ráda, zvlášť z Dismanova souboru, kde jsou připravené a „vycepované“, mají zájem o divadlo a kulturu vůbec. Např. z DRDS mi hrálo asi šest dětí v Létavém lékaři (1996), stejně jako teď v Pánu z Prasečkova a osm dětí mám ve Třech mušketýrech. A k tomu jsou vždycky alternované, takže je jich při zkouškách dvakrát víc. Největší dětskou roli jsem měla v Dáváme děťátku klystýr (2010), to byl zlobivý Toto ve skvělém podání Matěje Převrátila a Vlastíka Kaňky. Poprvé jsem myslím dítě využila v divadle Labyrint v r. 1992 v inscenaci Don Juan a Faust, která se hrála až do roku 2003. Za tu dobu se v ní vystřídalo dětí! Legrační bylo, že Martin Luhan, který tam hrál zpočátku jako osmiletý, přišel jako divák na derniéru a nám zrovna ten večer nedorazil dětský herec, a tak, místo toho, aby si konečně vychutnal představení, musel se zase ve svých osmnácti letech vecpat do svého starého kostýmku, abychom vůbec mohli hrát. Je docela kruté pro nás i pro děti, že tak rychle rostou a musíme je měnit a loučit se s nimi! V Brně jsem např. musela utěšovat plačící dívku, která musela být nahrazena, protože už byla příliš velká, že když něco končí, zase něco začíná a že ji čeká zase něco nového a jistě ještě krásnějšího v životě... No jo, člověk se nerad loučí, zvlášť s hezkým dětstvím, já na ně taky ještě doteď vzpomínám a inspiruje mě i v práci. A práce s dětmi mě tudíž taky oživuje. Celkem, jak počítám, jsem děti použila už asi v deseti svých inscenacích (ze šedesáti).

Režírujete raději tragedie, nebo komedie?
Ráda celkem pravidelně střídám žánry. Od tragédií a dramat přes tragikomedie, grotesky, ke komediím až k fraškám. A hodně s hudbou, někdy i s živou. Střídání žánrů a stylů je pro mě oživující. Nemohla bych dělat jen vážné nebo naopak výhradně komické věci. V životě taky málokdo pořád jen brečí anebo se jenom směje. Jako divák se v divadle se ráda bavím, to znamená nejen zasměju, ale i zamyslím, zapláču, protože divadlo má přinášet energii, zážitek, poznání a očistu. A smích i pláč očišťuje. Bohužel her, které to nabízejí obojí zároveň, je dost málo a vůbec je vlastně docela malý výběr dobrých her a ty nejlepší jsou už příliš známé... A tak hledáme s mým mužem, dramaturgem Štěpánem Otčenáškem, i hry méně hrané a takové, které nikdo ještě pořádně pro dnešní divadlo neobjevil, a ty pak většinou, upravujeme, adaptujeme a posléze s herci nazkoušíme... a to se teď právě děje v Národním s Pánem z Prasečkova, který má zakrátko premiéru... Takže držte nám palce, jdu pracovat.

Autor: Alžběta Synáčková (12) a Vlastimil Kaňka (12), Dismanův soubor, Foto: Pavel Nesvadba