9.10.2012

ZKOUŠÍME PÁNA PRASEČKOVA: díl druhý: první zkouška

Každá první čtená zkouška nové inscenace je obestřena zvláštní mlhou slavnostního tajemna, napjatého očekávání. Vzniká nový živý umělecký artefakt. Jevištní dítě. Jaké bude, jak dlouho bude žít... Sejde se celé herecké obsazení, tvůrčí tým (režisér, výtvarníci, dramaturg, hudební skladatel, choreograf...) a vedení divadla, v našem případě vedení Činohry ND, aby všichni společně deflorovali a následně oplodnili připravený text, který se během průměrně dvouměsíčního a často bouřlivého těhotenství vyvine v živoucí inscenaci. Porod, premiéra, je už většinou slastný. Zrodí se inscenace, která jednotlivými reprízami vyspívá, usazuje se, zraje, stárne, mládne až do své smrti, do derniéry.

Někteří herci si před první čtenou zkouškou, kde dostanou poprvé do ruky text upravený pro nově zkoušenou inscenaci, prostudují všechny dostupné překlady (verze) hry, informace o autorovi a jeho inspiračních zdrojích, dobové konotace, inscenační tradici. Mají tak vytvořený grunt pro stavbu své postavy. Jiní herci přicházejí záměrně jako sněhobíle čistý list papíru, na nějž svou roli vymalují barvami, které jim poskytne režisér a dramaturg . Oba dva přístupy jsou rovnocenné a jsou dány individualitou herce. Já volím – ač neherec – onen první přístup, který je pro mne nádherným dobrodružstvím, objevnou cestou ke kořenům díla.

18. 9. 2012 se v legendární zkušebně č. 1, v nejvyšším patře Stavovského divadla, uskutečnila první čtená zkouška Moliérovy komedie Pán z Prasečkova pod vedením hostující režisérky Hany Burešové a za dramaturgického dohledu též hostujícího dramaturga Štěpána Otčenáška, stálého spolupracovního i životního souputníka režisérky Burešové a domácí dramaturgyně Ivy Klestilové. Hana Burešová je známá i tím, že veleúspěšně resuscituje polozapomenuté kvalitní divadelní texty, které předem důkladně, v tandemu se Š. Otčenáškem, upraví a následně uvede v divácky atraktivní a divadelně brilantní formě na jeviště. Nejinak je tomu i s Moliérovou hrou, která se u nás – na rozdíl od Francie – hraje minimálně (nejslavnější je prvorepublikové uvedení v Rokoku se Sašou Rašilovem v hlavní roli, později byla hra uvedena těsně po 2. světové válce v Novém Jičíně, Teplicích, Chebu či Brně).
Pán z Prasečkova je hrou specifického francouzského klasicistního žánru komedie-balet, jehož otci jsou umělci dvora Ludvíka XIV. dramatik Moliére a hudební skladatel Jean-Baptiste Lully. Tento žánr, snoubící v sobě v dokonalé symbioze slovo a hudbu, operní zpěv a dvorský tanec, přísně stylizovaný pohyb i mluvu, byl velmi oblíbenou a velmi nákladnou součástí dvorských slavností. U nás jsou z tohoto žánru hrány především hry Měšťák šlechticem (Jeho urozenost pan měšťák) a Zdravý nemocný, většinou však zbaveny původní hudby a převedeny do žánru tzv. komedie charakteru (jako kupř. Lakomec, Tartuffe, Misantrop).

Pán z Prasečkova má velmi jednoduchý pro tehdejší dobu příznačný děj: letitý, přihlouplý venkovský šlechtic s přídomkem z Prasečkova (V. Postránecký) se uchází o ruku mladičké půvabné pařížanky Julie (J. Pidrmanová), dcery Orontov (J. Štěpnička), která je ovšem zamilovaná do mladého a krásného floutka Erasta (R. Mácha). Oba milenci si najmou dvojici intrikánů, Norinu (P. Beretová) a Sbriganiho (O. Pavelka), kteří Pána z Prasečkova důkladně a krutě znemožní a zostudí, že se rád vrací na venkov i bez ženy, šťastný, že si zachránil život. Julie se dostane za ženu Erastovi a jejich sňatku požehná i Juliin otec. Plejádu dobových postav doplňují lékaři a lékárníci se svými zvrhlými a morbidními léčebnými postupy (Moliére si opět s gustem vyřizuje účty se šarlatány, ostatně jako ve spoustě svých jiných komedií), úplatní a demagogičtí advokáti a panoptikální strážní (vše M. Stehlík, F. Rajmont).
Inscenátoři hru razantně zkrátili a smysluplně a elegantně prohloubili fuknci obou intrikánů, kteří pasti na Pána z Prasečkova nejen vymyslili (prohlášení za šílence, obvinění z mnohoženství a z podvodu), ale aktivně se jich účastní a do realizace zapojují i mladé milence. Inscenační úprava a následná realizace podtrhuje hořký podtón všech Moliérových komedií: akcentuje se mravní zvrhlost obou intrikánů (podvodníci, zloději, křivopřísežníci), která je stavěna na odiv jako klad (oba intrikáni a podvodníci, schopní pro peníze udělat cokoliv jsou (anti)hrdiny komedie a potažmo i naší doby), až sadistické pronásledování Pána z Prasečkova, který se provinil pouze svou hloupostí (můžeme vystopovat podobu s Arnolfem ze školy pro ženy, Arganem ze Zdravého nemocného či s Dandinem z Chudáka manžela) a bezuzdnou zábavu na úkor slabšího. Leitmotivem inscenace bude stále se opakující text písně Neriny, Sbriganiho i obou milenců: Mysleme jen, jak užít chvil: jen zábava je náš cíl! Toto motto je – bohužel – častým heslem dnešní mladých lidí. Ač se to zprvu nezdá, obětí je Pán z Prasečkova, jež muka jsou zdrojem veselí i opulentního finálového balábile.

Silným inspiračním zdrojem je pro režisérku Burešovou dobová interpretace těchto her. V žádném případě se ale nesnaží o rekonstrukci. Pracuje s perspektivní scénografií (jednoduchá a učinná scéna v ND často hostujícího Martina Černého, která vychází z barokní scénografie a využívá všech jevištních kouzel (tzv. jevištní mašinerie) – točny, tahů, propadel...), zdobnými kostýmy s ozvuky commedie dell ´arte (v ND téměř zdomácnělá Kateřina Štefková se inspirovala dobovými porcelánovými soškami, rytinami, ilustracemi k Moliérovým hrám a uplatnila tzv. vrstvení, které je nutné pro častné a suprrychlé převleky), Lullyho hudbou v úpravě specialisty na barokní hudbu Víta Zouhara. Podstatnou součástí inscenace bude i taneční, pohybová a gestická stylizace příznačná pro barokní divadlo, kterou s herci připravuje skvělá a nadupaná Jana Vašáková-Hanušová. K prvotnímu zděšení některých kolegů se část písňových textů zpívá v originále, tj. ve staré francouzštině, latině, italštině a němčině. Výborným poradcem a pomocníkem pro zvládnutí této krkolomnosti je hercům sbormistr ND, polyglot a nesmírně trpělivý a laskavý pedagog Martin Buchta. Všechny dobové prvky jsou ale viděny moderní (nikoliv módní) optikou současnosti, jak je to pro Hanu Burešovou typické.

Deflorace i oplodnění byly 18. 9. 2012 provedeny. Kostky jsou vrženy. Teď probíhá těhoteství. Zatím klidné, s občasnými drobnými výkyvy. Herci se učí text. Zpívají pod vedením Václava Lukse či Vojty Spurného u klavíru či u nahrávky hudebního základu a snaží se (většinou úspěšně) dosáhnout dobové interpretace zpěvu. Do úmoru dřou na baletním sále terantely, menuety a dobová herecká gesta. Moří se výslovností staré francouzštiny. Ale především pod vedením Hany Burešové zkoušení situace, rozebírají charaktery svých postav s jejich motivace.... Filip Rajmont okouzluje bravurně vzládnutou téměř třístránkovou lékařskou tirádou... Ale především se zatím všichni báječně bavíme. Možná – a nezbývá, než se za to modlit – máme zaděláno na krásnou, zábavnou a divácky atraktivní inscenaci, která svým naturelem (a dobovou zakotveností) nezesporu patří do nádehrného prostoru Stavovského divadla.

Teď nás čeká série aranžovacích zkoušek ve zkušebnách a během pár týdnů se přesuneme na jeviště. O tom zase ale až příště. A možná i více o Haně Burešové, ze jejímiž inscneacemi už téměř 20 let jezdím světa kraj, s hlavou odkrytou a bosý... a Moliérovi a jeho renesanci. Alespoň u mě. Trošku mě totiž mrzí, že spousta kolegů i diváků nad tímto geniálním autorem ohrnuje nos. Vždyť píše jenom komedie. ;-)

Mirek Král

Autor: Miroslav Král, inspicient, Foto: Hana Smejkalová