1.10.2012

Michal Dočekal bloguje z Budapeště

Blogovat z Budapešti se dá rozsáhle.
Pokud ovšem člověk v divadle nezkouší osm a půl hodiny denně a má na to chuť a sílu.
Nicméně je pro mne Budapešť důežitým městem. Městem, kam se před třiceti lety jezdilo žít, užívat a zažívat.

Ta třicítka je pro mne osobně smutná, protože tenkrát jsem už byl na prahu dospělosti, ale zas je dobré, že to je tak dávno.
Leccos z toho, co jsme zde hledali /a nacházeli!/ už je prostě nesrozumitelné..

Bylo nám šestnáct a vystoupili jsme na nádraží Keleti, koukali na tu změnu a kamarád prohlásil: Inu, západ nám nejbližší. Kdo nezažil ČSSR a MLR v těch letech těžko může pochopit, jak silné citové vazby mne k tomuto městu poutají.

Byly zde kavárny se stolky na ulicích! V Praze nebyla jediná. A Felliniho Casanovu jsem viděl jedinkrát v životě: italsky s maďarskými titulky.A to nemluvím o Formanovi a Hair a našem kultu té doby Breaking Glass, což bylo něco o anglických pankáčích, nevím, od té doby jsem o tom filmu, na rozdíl od předchozích ,neslyšel. Ale v Alfě ho rozhodně nedávali.

Budapešť na rozdíl od Prahy v té době žila a jestli něco potřebuje teenager, tak je to pocit, že to žije.
Na malém plakátku vylepeném někde na Rákoczi korüt /vidím ho dodnes: A4 a černobílý!/- stálo něco maďarsky a Talking Heads. Já jsem to odhadoval na poslechovou diskotéku, které v Česku nahrazovaly kontakt s živými kapelami. David /Czesany, absolvovali sme to spolu/ namítal, že dole stojí Népstadion a on jako znalec fotbalu ví, že na poslechovou diskotéku to je trochu velký stánek..
Tealking Heads- Fear of Music! Tu desku jsem si koupil, protože byla celá černá, kapelu jsem neznal, ale bylo mi patnáct a měl jsem dobrý odhad. A teď jdu na jejich koncert. Sen!

A pár dalších zážitků bych mohl přidat.
Jedno je jisté - žádné město na světě nemá a nebude mít pro moji citovou výchovu takový význam jako Budapešť.

Takže když jsem dostal pozvání od Enikö Eszenyi, která je poslední tři roky ředitelkou Vígszínházu, což je to druhé divadlo ve městě, po Národním samozřejmě, abych režíroval MIKVE ,ani na chvíli jsem neváhal. /Divadlo Vígszíház má tři scény: Víg 1200 míst, Pesti 600 míst a Házi 100míst/ To se stalo před dvěma lety, a protože Mikve zde má úspěch, podlehla zřejmě paní ředitelka iluzi, že ten úspěch dokáži zopakovat a pozvala mne znovu. Velmi si toho pozvání vážím, protože sám vím, jak těžké, a pro divadlo náročné to je pozvat někoho ze zahraničí. a tedy jsem byl ještě radši než poprvé /režíruju Brechtova DOBRÉHO ČLOVĚKA ZE SEČUANU/.

I když musím říct, že Budapešť už není, co bývala, když mi bylo šestnáct, sedmnáct. Nějak omšela, některé její ulice /představte si, že chodíte nekonečnými Vinohrady a většinou s opadanou fasádou/ jsou vyloženě depresivní a půsbí monotóním dojmem.
Musím ale říct, že ani já už nepůsobím tak svěže jako v sedmnácti, někdy je ze mne dojem omšelý až přecházející do depresivity.V tom se s Budapeští shodujeme.

Budapešť je prostě moje město.

Autor: Michal Dočekal