19.05.2012

Rozhovor s režisérem NOSOROŽCE Gáborem Tompou

Meleme páté přes deváté
Rozhovor s Gáborem Tompou

Jste z divadelní rodiny?
Ano, oba mí rodiče jsou od divadla. Můj otec byl režisér Národního divadla v Budapešti. Byl žákem Maxe Reinhardta. Po návratu do Rumunska v roce 1945 založil a řídil divadlo v Târgu Mureş, tehdy tam žádné divadlo nebylo. Zde se seznámil i s mojí matkou, herečkou. Otec se později stal profesorem herectví na divadelní akademii, kterou do Târgu Mureş z jiného města přemístil. Můj dědeček z otcovy strany byl velice známý meziválečný básník.

V roce 2009 jste byl v Plzni na divadelním festivalu s inscenací hry Andráse Viskyho Born for Never, se kterým jste tam sklidil veliký úspěch. Byla to vaše první cesta do Česka?
Ne, s Českem mě pojí už starší vzpomínky. Jako student divadelní akademie v Bukurešti jsem byl na stipendiu v Polsku. Bylo to stipendium na čtrnáct dní, ale protože jsem se tam setkal s velmi kvalitním divadlem, zůstal jsem přes šest týdnů. Pak jsem přijel do Prahy, kde jsem pobyl deset dní. Bylo to v roce 1978-9. Málem mě ze školy vyhodili, protože jsem se do Rumunska vrátil až po dvou měsících. Tohle bylo moje první pražské dobrodružství. Viděl jsem tu Hamleta od Evalda Schorma v divadle Na zábradlí, na stejném místě i pantomimu Ladislava Fialky. Viděl jsem snad i nějaké Krejčovo představení, nevím, jestli to byly Tři sestry, nebo jiná hra od Čechova. Kromě samotné Prahy mě fascinovala též česká kinematografie. Na filmech mě zaujal herecký styl, grotesknost a speciální humor, který je charakteristický i pro dílo Haška, Hrabala, Kundery nebo Havla. Pak jsem tu byl na pracovním setkání v divadle Archa. Potřetí jsem se vrátil až po mnoha letech na vaše pozvání.

Kde a kdy jste režíroval Ionesca?
Nejčastěji jsem dělal Plešatou zpěvačku. Bylo to v roce 1992, 2000 a 2008 v maďarském a rumunském divadle v Kluži a v Paříži, takže maďarsky, francouzsky a rumunsky. Dále jsem dělal hru Jakub nebo Podrobení v Kluži (2003). Pak jsem dělal hru, kterou mám velmi rád, hru, kterou Ionesco napsal za tři dny během svého posledního stěhování do bytu na Montpanasse. Je řeč o Novém nájemníkovi, toho jsem režíroval v Newcastle Playhouse v roce 2004. Podle mě tato hra hovoří o naší poslední cestě, o našem stěhování se na onen svět. Ionesca jsem chtěl realizovat celého. Ještě jsem to nevzdal. Stále mám v plánu udělat Chodce ve vzduchu a Oběti povinnosti. Příští rok ve Spojených státech uvedu Židle.

Lze se na Ionesca dívat jako na autora divadla absurdity, nebo má toto divadlo už mnohem širší platnost?
Absurdní divadlo má křišťálově jasnou strukturu, je to druh divadla, které se nejvíce přibližuje hudební struktuře textu, nikoli struktuře narativní, dokonce ani dramatické. Ionesco Plešatou zpěvačku kupříkladu nazývá „antihrou“. V současné době není nutné hovořit o absurditě divadla nebo o žánru absurdního divadla, protože absurdním se stal svět. Ionesco, stejně jako Beckett, staví humanitu do určitých krajních situací, načež chování lidí v těchto situacích analyzuje. Na druhou stranu Beckett je plný sakrálna, bibličnosti. Ionesco je naopak plný empatie, protože bez ní komedii nelze psát. Nelze psát bez lásky k postavám, které zesměšňujeme, protože samy jsou směšné. Nedíváme se smrti do tváře, raději meleme páté přes deváté. V Nosorožci i další hrách je přítomna nákaza touto ignorancí, kvůli vyprazdňování slov a jazyka si neuvědomujeme nebezpečí fenoménu, který jednoduše nějak pojmenujeme.

Už jste Nosorožce někdy režíroval?
V divadle Radu Stancy jsem se o to už pokoušel, ale vše skončilo na tom, že vypadli dva herci, takže se skoro vůbec nereprízovalo. Pracoval jsem však s jinou úpravou, tehdy - asi před 10 lety -, došlo k silnému nárůstu maďarského i rumunského extremismu. Byl to poslední pokus, podobně jako v době hornických protestů v roce 1991v Rumunsku, odvrátit pozornost od ekonomicko-sociálních problémů země vyvoláním interetnického konfliktu. Tady hrál roli Jeana maďarský herec se silným přízvukem. Já už jsem pak už neměl čas se k této hře vrátit. Inscenace prakticky zůstala v zárodku, proto se s velkou radostí k textu vracím. Navíc moje úprava smysl hry obrací ještě jiným směrem než tehdy.

Kdy se Eugène Ionesco vlastně narodil? Existují dvě data.
Myslím, že Ionesco záměrně nechtěl, aby kolem jeho data narození bylo příliš jasno. Proto zůstalo trochu nejisté. Nejoficiálnějším datem narození zůstane zřejmě rok 1912, to bylo i datum jeho oslav. V roce 1992 jsem dělal Plešatou zpěvačku, on krátce na to zemřel, bylo mu 80 let. A máme ještě datum 1909. Zdá se, že tu šlo o zanedbání ze strany otce. Jak říká Mary, když dělá detektiva v Plešaté zpěvačce: „Kdo rozluští všechna tato tajemství?“, na což odpovídá: „ Nevím. Bude lepší, když všechno zůstane tak, jak je.“
Ptal se Martin Urban



Gábor Tompa, režisér

Narodil se v Târgu Mureş, rumunském městě se silnou maďarskou enklávou. Vystudoval filmovou a divadelní režii v Budapešti na akademii I. L. Caragiale (1981). Od absolutoria režíruje v rumunském Maďarském divadle v Kluži, jehož se roku 1987 stal uměleckým šéfem a po převratu se tam stal i ředitelem. Od roku 1989 je pedagogem Divadelní akademii Istvána Szentgyörgyiho v Târgu Mureş. V Kluži založil divadelní fakultu, kde od roku 1991 vede katedru režie. Od roku 2007 je vedoucím katedry režie na taneční a divadelní fakultě Kalifornské university v San Diegu. Režíroval bezmála stovku inscenací v domovské zemi i ve světě, spolupracoval s divadly ve Spojených státech (kde připravil např. Büchnerova Vojcka, Mrožkovo Tango) v Srbsku (variace na Euripida Medea Circles), v Británii Ionescův Nový nájemník), Maďarsku (Beckett: Čekání na Godota, Visky: Julie, Camus: Nedorozumění, Shakespeare: Král Lear), Německu (Čechov: Tři sestry) a mnoho dalších. Vedl režijní workshopy v Británii i Španělsku. Natočil tři filmy, nejnovější Čínská obrana (1999) byla k vidění na filmovém festivalu Karlových Varech. Tiskem vydal své eseje o režii i básně. Je držitelem mnoha divadelních cen rumunských i zahraničních. Více o jeho práci na www.huntheater.ro.


Autor: Martin Urban, Foto: Hana Smejkalová